Konkurs

Tehdy prakticky amatérský film: Miloš Forman si koupil východoněmeckou kameru, ale neuměl s ní zacházet, takže se na scénu dostal Miroslav Ondříček. Díky přátelství se Suchým a Šlitrem pro něj Semafor vyhlásil falešný konkurs, který byl natáčen. Pouze Věra Křesadlová byla obsazená předem (a paradoxně v Semaforu strávila dalších 26 let). Díky dotočení pár scén s Markétou Krotkou tu najednou byly dvě větší postavy a něco jako příběh, aby se diváci nenudili. Miloš Forman mimoděk přišel s tím, na čem budou mnohem později postavené všelijaké Superstar. A tenhle reportážně-hraný středometrážní film má pořád svoje kouzlo. (05.04.2015)

Taková verze Superstar (nebo jiných talentových soutěží) před Superstar, s dost zajímavým závěrem. Určitě mě to zaujalo, včetně některých vystoupení (ať už byly dobré nebo naopak špatné), ale zároveň nemůžu říct, že nějak hodně. Spíš jen bylo zajímavé to vidět, než abych z toho měl nějaký větší zážitek. Ve výsledku je pro mě samotný Konkurs (protože s ním "spojená" povídka Kdyby ty muziky nebyly mě vůbec nezaujala) příjemný film a jsem rád, že jsem ho viděl, ale pořád je to za mě jen lepší průměr, který dost zachraňuje dobrý a do jisté míry nadčasový námět. Silné 3* (21.05.2022)

Britští tvůrci Pop Idolu (předobrazu Česko Slovenské Superstar) by měli proplatit Miloši Formanovi a pánům kolem divadla Semafor autorské poplatky, ten koncept s prvky reality show totiž již na začátku 60. let vymysleli naprosto dokonale. Charisma Jiřího Suchého a krystalizující autorské metoda Miloše Formana daly tomuto polodokumentárnímu filmu ještě něco navíc... (05.02.2012)

Nikdy by mě nenapadlo, že mě bude bavit koukat se na zkoušku dvou dechovek. Jenže mladý Forman je nabitý nápady a nešetří na formální struktuře. Ostré kontrapunkty (stáří x mládí, směšné x vážné) vykresluje satiricky střihovou skladbou a ironický dojem, kterým celý film pomrkává na diváka je ještě podpořen nepatrně jízlivým vyústěním, kdy se mladíci pouze prohodí ve svých rolích a pokračují po vyhození ze svých orchestrů v hraní. Druhá povídka je nejlepším důkazem toho, že touhy po bulvární pikantnosti nejsou jen jevem 90. let a dál, ale trvají už sakra déle. Semafor byl jistě na počátku 60. let pro mladé lidi hlavním stanem Západu. Přesto nenese Konkurs rysy ani tak Superstar, jako spíš důmyslné mystifikace ve stylu Roku ďábla. Je to "reálný" příběh zmarněných nadějí dvou dívek a zároveň jasnou deklarací ironického gesta umělého narativu. Když už jsem u té dokumentární formy. Koncept třesoucí se kamery samozřejmě podporuje mystifikační realitické směřování, na druhou stranu mi právě v druhé kapitole dost vadil asynchronní zvuk, který nekorespondoval s obrazem. Jinak výborný debut. (11.08.2009)

Narozdíl od „muzik“ je to takové hravé a hřejivé, je v tom méně dramatu a (dnes) více nostalgie. Vnímáme jej víc jako dokument, než jako hraný film, což souvisí se slávou Semaforu. Některé scény z Konkursu se také běžně objevují v dokumentech o Semaforu té doby. Režisérova režie je velice nenápadná a projevuje se v podstatě ve vytvoření jakési osy příběhu (totiž v tom, že scénář sleduje několik konkrétních zůčastnivších se postav), pak v samotném nápadu takový konkurs natočit, a nakonec a nejvýrazněji ve střihu. Tento formální minimalismus krásně dokumentuje Formanovo vnímání, totiž nesmírnou citlivost pro viděnou realitu, kterou už není potřeba příliš přikrašlovat, protože je silná sama o sobě. A jestli to někteří nevidí, tak asi nemají tak docela co dělat na webu, který se primárně věnuje filmové tvorbě... (19.01.2007)