Až vyjde měsíc

Wes Anderson je samorost, jakých se ve světové kinematografii moc netoulá. Vždycky mě dokáže překvapit, ať už pozitivně, nebo negativně. Až vyjde měsíc je údajně silně inspirovaný vlastním dětstvím a v tom případě bych nechtěl být jeho otcem či skautským vedoucím. Čím se stal Miloš Forman pro hasiče, tím se stal Anderson pro skauting. Až vyjde měsíc je film o dětech, lásce, odhodlání a špatném počasí. Tehle film o vzpouře proti světu dospělých a o jedné cestě za naplněním prvního milostného vzplanutí mi sedl jako rotor do statoru. Až dosud jde o mé nejhezčí setkání s tvorbou Wese Andersona. Režisérův smysl pro absurditu, ironii a nekonformnost tady každopádně slavil úspěch. Celkový dojem: 95 %. (26.04.2018)

Andersonovy filmy mě vždycky už z dálky odpuzovaly. Tenhle jsem zkusil jako první a rozhodně mě naladil i na další jeho kousky. Palba luxusních středových kompozic, hipstersky přemoudřelí a svérázní dětští hrdinové, specifický humor a hudba tvoří pohodovou poetiku. Ne, že by mě to kdovíjak rozsekalo, nato jsem se ústředním postavám nedostal dost pod kůži a taky od finále s bouří století jsem čekal víc, ale spokojenost. (08.02.2014)

Všechny filmové encyklopedie správně uvádějí, že pan Anderson vysílá na zcela jiné frekvenci než na které já přijímám. Jenže tentokrát se naše vlnové délky několikrát náhodně protnuly a ač se nevyhnu tradičnímu konstatování, že tento snímek je divný, tak nemohu popřít přítomnost několika velmi zábavných okamžiků. (19.04.2014)

Z počátku jsem se nějak nemohl chytit, ale nakonec se háček zasekl a zůstal vězet stejně, jako živé náušnice v uších Suzy. Prosté a krásné. Vizuálně vybroušené a doplněné chytlavou hudbou. Více drama, než komedie, spíše taková hořká, co občas zvedne koutky úst nahoru, ale jakmile udeří sociálka, koutky padají dolů. Pastelové barvy, úchvatná příroda, bezchybné kompozice obrazu a dvojice, která prchá před světem, co jí nerozumí. No a pak láska. Taková ta dětská, upřímná, kdy se nejen vezmete, ale už máte v hlavě naplánované i děti a společné bydlení. V jednoduchosti je krása, i když ti dva to rozhodně jednoduché nemají. Bavilo mě to, až se sám sobě divím. (07.06.2020)

Na ideové rovině v podstatě hraná verze Fantastického pana Lišáka, pouze s větším zájmem o nedospělého hrdinu, který je ale u Andersona roven hrdinům dospělým (což pěkně ukazuje parťácky vztah kapitána Sharpa a Sama). Svou nechuť opustit krajinu dětství, vzdát se divočiny a vlastní přirozenosti ve prospěch civilizace, tentokrát král filmové indie říše vyjadřuje s velkým nádechem nostalgie (která se trochu bije s několika nečekaně dospělými scénami první mládežnické lásky). Ustoupit před ní občas musí i jeho nenapodobitelná hravost. Banálnost některých dějových zvratů a charakterových proměn, zaviněná nadbytkem postav a snahou každou z nich po zásluze odměnit, kontrastuje s neskutečnou vypiplaností každého záběru. Vtipy nekřičí, aby upoutaly naši pozornost a napoprvé snad ani není možné je všechny pochytit, resp. najít v mizanscéně. Právě s ní Anderson dokáže pracovat s podobnou nápaditostí a smyslem pro poezii prostoru jako třeba Jacques Tati. Na rozdíl od něj ale pracuje s menšími plochami (příbytek Bishopových vytváří díky „rozkouskování“ na jednotlivé místnosti dojem domečku pro panenky) a také rozsáhlejší exteriérové prostory panorámuje tak, že působí velmi ploše (asi jako side-scrooling videohry). Obdiv, s jakým puntičkářstvím a nápaditostí je film udělán (tedy ne vymyšlen) protentokrát převážil nad okouzlením, ale i tak jde o ohromný posun, neboť před pár lety jsem Andersona řadil mezi režiséry, s kterým na dálku nikdy kamarádi nebudeme. 85% Zajímavé komentáře: Radek99, sportovec, sinp (19.07.2012)