Ľalie poľné

"Podívejte se pozorně na polní lilie, jak rostou. Nenamáhají se ani nepředou, a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich." (Mt 6:28, 29). Jenže Kristovo království není z tohoto světa, v tomto světě založeném na bití o bytí, lilie polní dopadají, jak v tomto filmu naznačeno. Zde vlastně není aní podstatný děj, ale pocit, zvuk, obraz, a kdyby film disponoval vůněmi, i ty by zde byly důležité. Dokonalé spojení obrazu a hudby. Náladou mi tento film připomíná Hesseho Knulpa: „Podívej se,“ řekl Bůh, „nemohl jsem tě potřebovat jinakého, než jaký jsi. Ve jménu mém jsi putoval a usedlíkům jsi musel stále znova přinášet trochu stesku po svobodě.Ve jménu mém tropils hlouposti a vysmívali se ti; já sám jsem byl v tobě vysmíván a byl jsem v tobě milován." (05.01.2013)

Tak títo "potulní rytieri" stelesnejúci slobodu, s jazvami na duši i tele, ľudia, ktorých si každý vážil, keď bojovali a každý sa od nich odvracia, keď potrebujú začleniť do spoločnosti, lebo stratili všetko, títo rytieri sú hlavnými predstaviteľmi lyrickej tragikomédie Ela Havettu. Jeho zámer sa vydaril, lebo svet, ktorý nám ukázal je dostatočne krutý, ale aj nežný a s vierou v optimizmus. (06.12.2011)

V denících mobilizovaného Jeana-Paula Sartra mě zaujala myšlenka, že rokem 1918 nepočal mír, ale příměří, roky naplněné úzkostí a očekáváním dalších válečných tragédií. Dočasně vyspravený svět hrozil náhlým zhroucením. Ani Havettův film nezachycuje toto období jako euforii ani jako rekonvalescenci, ale jako marnou léčbu hlubokých ran a jako předzvěst těch nových. Jeho poetika není jednostranná, sice vstřebává kouzlo svobody, ale nezastírá tíseň a bludnost lidí ztracených v prožitých bolestech. Pomáhá tomu jak režisérova obrazotvornost zaujatá okrajovým a nejskromnějším a dar prohloubit viděné souladnou hudbou, tak náročný panoramatický záběr na svět v jeho mnohosti, nepřikrášlující a syrový. Jarmareční píseň se v něm slučuje s náboženským blouzněním i sociální utopií v podmanivou i zneklidňující polyfonii otevřenou i našim hlasům. (22.12.2013)

Havetta bol skutočne akýsi James Dean slovenskej kinematografie, a hoci nie som úplne stopercentne naladený na jeho vlnu (na to sú jeho filmy na mňa priveľmi ukričané, urehotané, nespútané), cítim k nemu nepopísateľný rešpekt - k jeho bohatému vnútornému svetu, jeho energii, jeho úprimnej láske k ľuďom, vrátane žobrákov, bláznov a ľudí inak neprispievajúcich ružovým socialistickým zajtrajškom, čo z neho samozrejme robilo umelca nebezpečného, nežiadúceho. Spoločnosť šťastná, divoká, bláznivá a najmä slobodná, taká sa ovláda najťažšie, žejo. (13.02.2019)

Je obrovská škoda, že tento vynikající talentovaný režisér odešel předčasně z tohoto světa ve svých 36 letech a stihl natočit jen dva celovečerní snímky, Slávnost v botanickej zahradě a Ľalie poľné. Oba dva mají svoji poeticko - dramaticko - veselou atmosféru a velice by mě zajímalo, jak by vypadaly další snímky tohoto všestraného umělce. Ľalie poľné je vyprávěním o navrátilcích z první světové valky, kteří jakoby hledají své nové místo v životě a chtějí někde zakotvit, ale z druhé strany je baví ten tulácký život a nicnedělání, vždyt´ almužnu veteránovi z války dá každý. Do tohoto příběhu se míchají různé epizodky dalších postav a film vyznívá velice poeticky a lyricky a nevtíravým dojmem si diváka vtáhne do svého krásně zvláštního světa. Film je černobílý a Havetta s nesmírnou citlivostí v různých scénách mění obraz na barevný, nebo jinak různými filtry zabarvující, to dělá z tohoto snímku opravdu ojedinělé dílo. Mám moc rád herce Augustína Kubáňa, jeho nezapomenutelný obličej s tváří vrahouna si můžete pamatovat zejména z Vláčilova dramatu Stíny horkého léta, nebo jako " Tónu hluchoněmce " , z Lipského filmu Tajemství hradu v Karpatech a který v tomto snímku hraje sedláka a jedna scéna vrcholí bitkou mezi ním a tuláky, ale tak pěkně humorně natočenou v jednom záběru, že jsem hltal každý detail. Nebo perfektní byla babka, co rozdává modlitební knížky, nebo chlap, co rozváží slepice v kleci - na kole, nebo dva tuláci, co sebrali Matějovi klarinet, ten jeden dabovanej Mariánem Labudou. To jsou jen střípky z této pozoruhodné mozaiky. Další kouzlo, který filmu dodává patřičnou atmosféru, je jako vždy geniální hudba " Zdenála Lišáka" , která se tady mění ve vojenský marš s poetickými chorály, no prostě klasa!! Kamera Dodo Šimočiče dodává tomuto dílu nemalý podíl. Ľalie poľné vznikly podle prózy Vincenta Šikulu - "Nebývá na každom vršku hostinec". Knihu si budu muset opatřit, moc by mě zajímalo, jak to bude celý působit na stránkách knihy. Film byl reprezentován na festivale v Benátkách, kde ho kritika přijmula velmi pozitivně, paradoxně u nás ho tehdejší mocipáni poslali do trezoru. Právě proto se Elo Havetta stále víc dohaduje o svoje další nerealizované scénáře a naráží jenom na samá nepochopení, tak propadá skepsi a beznaději, vše řeší alkoholem ve spojení s prášky a v roce 1975 umírá na prasknutí žaludečního vředu. Obrovská škoda takového nesmírného talentu, věřím, že pořádné filmové perly a vrchol ho teprve ještě čekal. Každopádně i tak jsou tyhle dva jeho snímky originální, zabávnou a nesmrtelnou procházkou po zajímavém světě a právem patří do Zlatého fondu slovenských majstštyků! " Jsou jako ptactvo nebeskě, nesejí, nežnou a přece živi jsou." (01.03.2011)