Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid

Neskutečný maglajz a chaos – zřejmě stejný, jaký má v hlavě nejen Karel Vachek, ale i všichni lidé po pár stoletích míchání pohanských představ, náboženských dogmat a nových vědeckých teorií. Tento špatně koncipovaný, špatně natočený, špatně sestřihaný a špatně ozvučený nehorázně dlouhý mišmaš je "dobrý" jen na jednu věc – na uvědomění si toho, že přes dlouhodobý vliv civilizace nebo právě kvůli němu je člověk pořád malým, ztraceným ve vesmíru nahým tvorem, který za každým keřem vidí tajemno. Ne že by to tajemno neexistovalo. Ono existuje – jsme to my sami i vesmír, do kterého jsme začlenění. Po staletích filosofie a přírodních věd a tisíciletích mystiky jsme nakonec nucení přiznat, že o podstatě světa víme jen to, že existuje, i když ani tím si nejsme stoprocentně jistí. Ohledně moci mysticizmu a bezmoci racionality se Vachek a spol. nemýlí, ba naopak předvádějí to v plné kráse. Jenže proč zrovna takovým zoufalým způsobem? Sedí na něj dokonale definice poruchy myšlení – "Zabíhavé myšlení dosahuje cíle ne přímočaře, ale oklikami. Hlavní směr je stále přerušován vedlejšími a nepodstatnými myšlenkami. Bývá u primitivních jedinců nebo u dětí, setkáváme se s ním při poruchách paměti ve stáří." Rozčilovalo mne neustále používané "rybí oko", režisérské tleskání, údery bubnu, přerušování lidí, technické přestávky. Vachek zřejmě nedokáže vyhodit ani centimetr natočeného materiálu. Vachek a česká televize tedy vyprodukovali něco, co by lépe natočil kdejaký amatér. A to, že je Vachek a jeho "opus" i pro sečtělého Tetsua filosoficky inspirativním filmem s ohromným spadem, jen potvrzuje skutečnost, že jsme všichni tmáři, mou maličkost nevyjímaje. Akorát jsem tmářka, která dává přednost dokumentům s inteligentnějším, kultivovanějším zpracováním. (20.11.2012)

Karel Vachek konečně pojmenoval svoji metodu a způsob myšlení. Po předcházejících dvou rozpačitých filmech natočil jedno ze svých nejlepších románově pojatých děl. První hodinou je opět potřeba se trochu proukousávat, pak snímek ale nabere ohromný spád a kromě toho, že je filosoficky inspirativní, je i naprosto nefalšovaně zábavný a dokonce i divácky přístupný. (Mimochodem, oficiální text distributora se s výslednou podobou filmu hodně míjí.) (28.10.2011)

Hezký slunečný den, hned na začátek musím upozornit, že nejsem fandou dokumentu! Když už ale na nějaký jdu, rád bych se dozvěděl něco konkrétního o konkrétní problematice a sám si pak filosofoval, rozebíral s přáteli, nechal se inspirovat názorem a komentářem autora.. Tohle je ale pěkná divočina, bere si na paškál vážná témata a ironicky je staví vedle sebe do bizarních výjevů. Tohle přece nemůže být pro nikoho přínosné.. Možná se neumím na současný dokument dívat tím správným okem, ale fakt nevím, co tím chtěl autor říci. Navíc je tu spousta naprosto zbytečného materiálu, který natahuje stopáž, bůhví proč :-P, na neúnosné tři a půl hodiny! Mazec.. Mějte se raději filmově.. ;-) Woo. (26.04.2012)

Myslím, že u Vachka nejde tolik o jednotlivé zřetlené obsahy, o konkrétní obsah řečí, které se v tom filmu vedou, ale spíš o jisté "synergické" prolínání energií. V tom má Vachek překvapivě blízko k výtvarnému umění. A překvapivě blízko k myšlence filmu jako sochy v času. Prostě a jednoduše řečeno: Tmář je složen z několika artefaktů, které působí, aniž by bylo nutné se tolik zabývat jejich zjevnou rovinou. Navíc Oldřich Nový ve zvukové stopě. Tmář na mě ale dělal dojem závěrečného díla. Kéž by tomu tak nebylo! (03.07.2012)

Asi tak - hodnotit hvězdičkami se nedá. Tmář je prostě dlouhý proud Vachkových myšlenek a diskuzí, které prostě postupně plynou a přelévají se takovým způsobem, že bych se ani nedivil, kdyby ten film měl o mnoho hodin více. Každého mohou zaujmout jiné části, různá "podtémata" se postupem času mění - ale hlavní téma bych řekl se nemění. Prostě o tom se snad nedá ani nic napsat, ať si tam každý najde něco svého. (06.07.2012)