Godzilla

Pocta originálním Godzillám. Jako děcko jsem na satelitu (RTL, SAT 1, PRO 7) tyhle věci přímo hltal a Edwards zdá se taky. Tenhle realističtěji pojatý katastrofický film je na míle daleko vzdálený popkornové kamarádce z devadesátých let. Bacul je tu vlastně za klaďáka a lidi jsou tady jenom proto, aby byli sem tam zašlápnuti nebo sežráni. Velká škoda nevyrovnaného scénáře, který na jedné straně skvěle skrývá a přednáší celou mytologii velice svěže, na druhé selhává v lidské rovině, kde i vinou mizerného Aarona Taylora-Johnsona divák nemá k hlavnímu hrdinovi vztah a často proklíná obecnou lidskou hloupost (svým způsobem jde stále o věrnost originálům, ale už nadbytečnou). Jediný Bryan Cranston mačká ze své postavy maximum a je monstrům obstojným přihrávačem. Trikově špičkové, závěr je přehlídkou oku lahodících záběrů, které kombinují moderní styl natáčení s tradicí japonských kaju filmů. Vyměňte lidi a sem s dvojkou! (18.05.2014)

Scénář staví na střetu civilizace s přírodou a zjevně vychází z předpokladu, že lidstvo je přežitek. Jak jinak si vysvětlit, že postavy jsou šablonovité, občas promlouvají jako po požití psychotropních látek a nemají žádné smysluplné dramatické oblouky? Zůstává jen ta nejošuntělejší peripetie ze všech - tatínek musí najít rodinu. To ostatní se rychle zazipuje do pytlů a odbude pár přibližnými větami. Žádný realismus, hlubší psychologie a provokativní práce se známými motivy se nekoná (snad jenom smrt / obecně vážná stylizace jsou tu nezvykle častými hosty). Druhým skrytě (zřejmě) mizantropickým prvkem je jednání lidského velení, které plánuje s důmyslem doby kamenné a pokud někdo v jeho konání spatřuje hlubší smysl, ať mi ho prosím sdělí, nejlépe písemně a s nákresy. Takže zbývá Godzilla vs. MUTO + mravenčí lidská perspektiva, která střet monster dokáže fragmentovat, včas zakrýt nebo mimoděk nahlédnout v celé jeho gigantické majestátnosti. Lidi tu prostě nejsou proto, aby jednali a byli zajímaví sami o sobě, ale aby se mohli dívat a film se mohl sytit jejich pohledy. Tady Gareth Edwards a jeho posádka předvádějí, že někdy jednoduše stačí dodat výživnou potravu pro oči a uši a efekt se uprostřed nefunkční lidské story stejně dostaví. Opojení měřítkem monstra, jeho vypiplané estetizování a rámování ve fotogenických kompozicích je smyslem celé Godzilly, která je pomalejší a majestátnější, než bývá zvykem. Podobně jako pár výtečně načasovaných scén a old schoolové hromobití Alexandre Desplata v orchestřišti. Monstra z hlubin mají přesně tu kulervoucí vibraci, kterou jsem čekal od Pacific Rimu. Ten tak konečně dostávám v jedlé podobě rok poté. Můžeme spekulovat, jestli napřesrok pro změnu někdo doručí to, co se čekalo od Godzilly. [75%] (13.05.2014)

Japonské megapříšery patřily v dávnověku k mým prvním kinozážitkům a pro pětiletého kluka byly i na tehdejší dobu šmírácké triky něčím neuvěřitelně působivým. Od té doby uteklo opravdu hodně vody a mé divácké nároky se mnohanásobně zvětšily. Nejsem ctitelem blockbusterů a žánrově se s Edwardsovým snímkem míjím, očekávání jsem proto měl nízká a kdyby mi televize nenaservírovala film až pod nos, neobtěžoval bych se s ním. Námět považuju dokonce i v době rozbujelých trikových pohádek pro celou rodinu za těžce infantilní a dávno zastaralý. Nicméně při náležitém nadhledu, řemeslné zručnosti a schopnosti vhodně pracovat s nadsázkou mohlo vzniknout něco zajímavého. Bohužel snímek nenaplňuje ani mizivá očekávání. Zase jsem jednou měl pocit, že mi někdo vložil varlata do svěráku. Edwardsova Godzilla nakonec selhává jako nenáročná zábavná vysokorozpočtová podívaná a dvojnásob selhává tam, kde se chce z téhle nálepky vymanit, používat alternativní prvky a být osobitější. Ze všeho nejvíc je totiž nakonec blbá. I v rámci fiktivního světa by měla existovat nějaká vlastní pravidla, motivace a vzorce chování. Tohle je natočené pro diváky s myšlenkovou úrovní pětiletého dítěte. Nevyčítám Godzille, že není realistická a inteligentní. To se po ní prostě chtít nedá. Vyčítám jí, že není chytřejší než její 70 let staří předchůdci. Jestli jsem Edwardse za jeho prvotinu natočenou ve skromných poměrech (přiměřeně) ocenil, tady mám pocit urážejícího patlalství. Jasně, s tak vysokým rozpočtem a technickými prostředky snad ani nelze nenatočit pár působivých, atmosférických záběrů, ale jako celek je Godzilla bolestnou prohrou. Samostatnou kapitolou jsou pak nadšené komentáře a vysoká hodnocení od některých filmových publicistů, kde by člověk přece jen očekával fundovanost, věcnost a analytický pohled. Místo toho mám pocit, že se chovají jako ve vtipu, kdy slepý, hluchý a bezruký mají analyzovat slona. Za adekvátní a přínosný považuju komentář uživatele JFL. Předkládá pohled snímaný z jiného úhlu, podepřený širokým rozhledem znalce žánru a kategorie brakových filmů, navíc ho předkládá beze stopy pózy, sebezahleděnosti a snadného podléhání emocí. Za sebe prohlašuji, že přerostlé radioaktivní ještěrky už nikdy. Celkový dojem: 5 %. (11.05.2017)

Lépe to dopadnout nemohlo a Edwards splnil, co slíbil. Umně balancuje na hranici mezi poctou jeho milovanému Spielbergovi (takže nás, stejně jako Spielberg v Čelistech velkou část stopáže napíná pouhými náznaky) a poctou všem 29-ti filmům s přerostlou ještěrkou a čtyřem godzillím generacím společnosti TOHO, které započaly roku 1954 a s velkou pompou „zavřely krám“ roku 2004. Zejména s posledními dvěmi – "alternate reality" sérií a následující "new generation" sérií má nová Godzilla spoustu shodných znaků a styl vyprávění. Směju se některým kritikám zdejších přemoudřelých pubíků, kteří jsou políbeni maximálně Emmerichem a podivují se (samozřejmě zcela od věci), že Godzilla šlehá plameny, polyká atomovky a nohy má jako slon. Jenom tak dokazují svojí neznalost a ignoranci. Já kvituji, že Edwardsovi se podařilo téměř nemožné – najít balanc mezi klasickým hollywoodem a japonskou poetikou godzillí série, kde bylo, je a doufám, že i bude vše možné.__PS: Herci jsou tady, stejně jako u japonských originálů, v podstatě zbyteční a řešení jejich rodinných vazeb se také nijak neliší od japonských bratříčků, takže je zbytečné nad tím lkát. (16.05.2014)

Něco mezi Emmerichem a klasikou. Z Emericha si to bere silný vizuál, který je podobně kvalitní, jako na svou dobu předchůdce, má stejně silná panoramata a ještě promakanější detaily, zatímco z klasiky si to bere především vzezření monster a hlavní dějový mustr. Emmerich byl daleko víc okázalý a efektní, tady je to těžce efektivní a v rámci mezí přízemní filmařina, ačkoliv velké finále nechybí. Lineární houstnutí atmosféry skvělé, hlavní postavy a jejich pobyt na plátně přímo nečekaně proměnlivý a vzhled Godzilly na smajlíka. Je to zajímavý blockbuster, který není tak robustní jako byl předchůdce, ale určitě je chytřejší, filmařsky promakanější a nespolehající jen na destrukci všeho možného a formální atraktivitu, ale i na vedení herců, scénář, střihovou skladbu a hlavně je ve vzduchu cítit pocta původním filmům. (16.05.2014)