Les Adieux à la Reine
Adiós a la reina
Farewell, My Queen
Zbohom, kráľovná
Režie:
Benoît JacquotKamera:
Romain WindingHudba:
Bruno CoulaisHrají:
Diane Kruger, Léa Seydoux, Virginie Ledoyen, Xavier Beauvois, Noémie Lvovsky, Michel Robin, Julie-Marie Parmentier, Dominique Reymond, Aladin Reibel (více)Obsahy(1)
Historické drama podle stejnojmenného románu Chantal Thomasové. Fiktivní vyprávění o posledních dnech Marie Antoinetty při moci očima její mladé služebnice Sidonie Labordeové... V červenci 1789, kdy vypukla Velká francouzská revoluce, je král Ludvík XVI., královna Marie-Antoinette a jejich dvůr ve Versaillles, daleko od starostí každodenního života. Když se k nim dostane zpráva o dobytí Bastilly, nastane mezi dvořany panika a většina šlechty i se svým služebnictvem opouští potápějící se loď. Nechávají královskou rodinu takřka samotnou. Jenom mladá Sidonie Labordeová, královnina společnice, která jí nahlas předčítává a je jí celou duší oddaná, neodejde za žádných okolností. Neví ale, že právě plynou poslední tři dny, které stráví ve společnosti své milované královny... (JOJ Cinema)
(více)Videa (1)
Recenze (69)
Hodí se flanderská krajka s růžovým brokátovým kanýrkem ke gilotině? Dá se říci hermeticky uzavřená společnost, která ví, že jí zbývá pár posledních dnů, po kterých už život nikdy nebude jako dřív. Povětšinou vyprávěno perspektivou prostého člověka, sloužícího oddaně svým pánům. Člověka, který je panstvu blízko a přitom celou dobu tak daleko. Tu paralelu s berlínským bunkrem v Pádu Třetí říše nejde přehlédnout.. Od Jacquota komorní kostýmní drama se zajímavou předčítačkou L.Seydoux, nepříliš účinnou snahou o přesah a do jisté míry promrhaným potenciálem. Marie Antoinetta od Sofie Coppola mi přišla osobitější a s cílevědomější autorskou vizí. ()
Co říct, pro mě byly na celém filmu nejuhrančivější herečky, především ty mně nejznámější, Diane Kruger a Virginie Ledoyen, z nichž jsem pomalu nespustila oči, když se v záběru objevily. Léa Seydoux a hudební motivy skončily na druhém místě. Samotný příběh posledních dnů předčítačky Marie Antoinetty mě ale vcelku nijak neoslnil, ačkoli ani neurazil. Pěkně natočený i zahraný průměr. 60% ()
V poslednej dobe mám pocit, že pomaly do každého druhého filmu nasilu tlačia nejakú tú lesbickú story. Nie že by mi to nejak extra vadilo, pokiaľ to nie je robené prvoplánovo. Či mala alebo nemala Mária Antoinetta viac než priateľský vzťah s Gabrielle de Polignac sa už aj tak nedozvieme, takže dajme tomu, že mala, ale v tom prípade mohli tento príbeh vo filme aspoň rozvinúť. Takto to nebola ani ryba ani rak. A len taká perlička k tomu, že Mária Antionetta hovorí Gabrielle de Polignac aká je mladá a krásna..to síce sedí vo filme, ale v skutočnosti bola Gabrielle de Polignac od kráľovnej staršia o 6 rokov. Aspoň že tu boli krásne dámy s hereckým výkonom v (mojom osobnom) poradí Diane Kruger, Léa Seydoux, Virginie Ledoyen. ()
Atmosféra filmu na mě působila dosti umouněně.Jakože to herce nebaví.Ale ani jednoho.Scéna s pokládáním hlavy na špalek byla zbytečně časově natažená.Nevím ,co si na tom záběru měl divák vychutnat.Postava Seydoux mi přišla ospalá unuděná.ještě že měla ve scénáři neustálé drbání se.Jinak by snad celý čas byly v záběru její silikony ve výstřihu.Film který už po druhé nebudu chtít vidět. ()
Režisér a scénárista Benoît Jacquot má za sebou hned několik snímků rozdílných žánrů, které však mají jednu nepatrnou vadu na kráse – moc diváků je u nás nevidělo. Změnit povědomí o Jacquotově tvorbě může jeho nejnovější dítko, historické drama o prvních dnech Velké francouzské revoluce pohledem mladé služebné královny Marie Antoinetty. Před samotnou projekcí není nutné si nějak zvlášť doplňovat vzdělání, i když je pravdou, že režisér, který byl mimo jiné v roce 2005 členem poroty na festivalu v Cannes, to divákům příliš neusnadňuje. A to zejména množstvím vedlejších postav, které děj prakticky nikam neposouvají. Jen si odehrají své a zase zmizí. Ale postupně. Královna Marie Antoinetta, která se stejně jako její sourozenci stala ideálním nástrojem sňatkové politiky své matky Marie Terezie, neprožívá právě dobré období. Rakouská arcivévodkyně, která byla už ve čtrnácti letech poslaná na francouzský královský dvůr, není v Jacquotově podání onou kombinací elegance, pompéznosti, zhýčkanosti a drzosti, kterou nám před sedmi lety předvedla Sofia Coppola a Kirsten Dunst. Díky pozornosti v hodinách dějepisu předem nevědět, že královna vede poněkud rozmařilý život, z plátna bychom nic nepoznali. Možná je to tím, že do Versailles přicházejí jen kusé zprávy o tom, co se stalo v Bastile. Sílící zvuk nespokojených a hlavně hladových Francouzů za branami symbolu absolutistické monarchie sama královna brzy ucítí na vlastní kůži. Zatím si užívá chvíle s předčítačkou Sidonií Labord, která dojede na svou bezbřehou loajalitu. Režisér mezitím používá nepatrná gesta a náznaky, aby nám nabídl pohled nejen do nezasvěcenosti služebné, revolučních událostí, ale i do života neurotické královny s náhlou přítomností strachu. Vše se tak odehrává v jakémsi vakuu, izolovanosti od okolního dění. Jenže to, co zbývá mezi chladnými zdmi zámku, Jacquotovi na plnohodnotnou látku nestačí. Zatímco zmiňovaná Coppola experimentovala, kašlala na děj a hlavně jednu z nejkontroverznějších postav historie pojala velmi osobitě, francouzská novinka působí nesmírně odtažitě a chladně. Jacquot, který svou filmovou kariéru začal v roce 1965 jako asistent Bernarda Borderia na filmové sérii o Angelice, si nedovolí prakticky nic. Do ztracena tak v jeho konvenční látce odplouvají náznaky lesbických tužeb, postavy jsou málo prokreslené, splývání snu a skutečnosti nemá potřebnou sílu a nabízenou možnost ženského pohledu zevnitř končící versailleské „bezstarostnosti“ tak tvůrce za pačesy nechytá. Děkovat tak nakonec může zejména ústřednímu duu (Virginie Ledoyen je na plátně opravdu jen několik minut) Diane Kruger a Lée Seydoux, které svými výkony kostýmní drama tahají do alespoň průměrných čísel. ()
Reklama