Sbohem, královno

Sama vlastně ani nevím, co si o tomto filmu myslet, co tímto chtěl režisér říci. Popravdě, nápad příběhu je zajímavý a přináší do kategorie historických dramat něco svým způsobem nového, ojedinělého, co jen tak u těchto snímků nenajdeme. Ale to je tak asi vše. Snad jen, velká škoda, že Diane Kruger nedostala více prostoru, její podání této rozporuplné královny je velmi povedené a řadí se mezi její dosavadní nejlepší herecké výkony. (27.01.2013)

Co to bylo? Co se nám autoři snažili říct? Já si dlooouho nemoh o tom filmu udělat dojem, a když jsem si ho udělal, jaký byl? Že Marie Antoinetta byla tak trochu lesba, která svoje touhy musela potlačit kvůli dobytí Bastily? No to snad ne, takový dojem to snad vyvolat nemělo... Dvě * za kostýmy, interiéry a táááákhle malinko za zbytek, protože to byl takový nevýrazný guláš téměř bez děje, který mi přišel jako sekvence vytržená z nějakého seriálu. (18.07.2016)

Z filmu mám rozporuplné pocity, ale líbila se mi jednoduchost, jakým bylo dané téma pojato a syrovost, s kterou ukazoval život ve Versailles, jako prostředí zcela odtrhuté od okolního světa. Plakát tohoto filmu, na němž jsou dvě nádherné ženy, které spojovalo velice silné pouto a přátelství, to byl jeden z nejlepších a hlavně nejitenzivnějších momentů filmu. Čekala jsem co se stane ;) Pocity a myšlenky, které se odehrávaly v nitru Marie Antoinetty poslední dny jejího života (aniž by to věděla), jsou nám utajeny, ale její příprava na odjezd ze zámku mi připadala v určitém směru absurdní :D :D Ovšem pro lásku je člověk schopen čehokoliv, třeba se převléci do jiných šatů... (09.05.2013)

Musím říct, že z filmu jsem měla pocit, že ho natočila žena, Benoit Jacquot mě tedy překvapil. Vztahy mezi Marií Antoinettou, její předčítačkou (předčítání je tááák sexy, že tohle byl druhý film během pár let, kdy předčítačka zcela ovládla smysly svého posluchače. Co takhle natočit film o chlapovi, co je předčítač?) a jednou šlechtičnou. Splývání snu a skutečnosti, všudypřítomné erotické dusno, nádherné kostýmy a zejména výborné herecké výkony tří hereček dělají z tohohle filmu něco víc, než jen další z filmů o posledních dnech Marie Antoinetty. (09.12.2012)

Režisér a scénárista Benoît Jacquot má za sebou hned několik snímků rozdílných žánrů, které však mají jednu nepatrnou vadu na kráse – moc diváků je u nás nevidělo. Změnit povědomí o Jacquotově tvorbě může jeho nejnovější dítko, historické drama o prvních dnech Velké francouzské revoluce pohledem mladé služebné královny Marie Antoinetty. Před samotnou projekcí není nutné si nějak zvlášť doplňovat vzdělání, i když je pravdou, že režisér, který byl mimo jiné v roce 2005 členem poroty na festivalu v Cannes, to divákům příliš neusnadňuje. A to zejména množstvím vedlejších postav, které děj prakticky nikam neposouvají. Jen si odehrají své a zase zmizí. Ale postupně. Královna Marie Antoinetta, která se stejně jako její sourozenci stala ideálním nástrojem sňatkové politiky své matky Marie Terezie, neprožívá právě dobré období. Rakouská arcivévodkyně, která byla už ve čtrnácti letech poslaná na francouzský královský dvůr, není v Jacquotově podání onou kombinací elegance, pompéznosti, zhýčkanosti a drzosti, kterou nám před sedmi lety předvedla Sofia Coppola a Kirsten Dunst. Díky pozornosti v hodinách dějepisu předem nevědět, že královna vede poněkud rozmařilý život, z plátna bychom nic nepoznali. Možná je to tím, že do Versailles přicházejí jen kusé zprávy o tom, co se stalo v Bastile. Sílící zvuk nespokojených a hlavně hladových Francouzů za branami symbolu absolutistické monarchie sama královna brzy ucítí na vlastní kůži. Zatím si užívá chvíle s předčítačkou Sidonií Labord, která dojede na svou bezbřehou loajalitu. Režisér mezitím používá nepatrná gesta a náznaky, aby nám nabídl pohled nejen do nezasvěcenosti služebné, revolučních událostí, ale i do života neurotické královny s náhlou přítomností strachu. Vše se tak odehrává v jakémsi vakuu, izolovanosti od okolního dění. Jenže to, co zbývá mezi chladnými zdmi zámku, Jacquotovi na plnohodnotnou látku nestačí. Zatímco zmiňovaná Coppola experimentovala, kašlala na děj a hlavně jednu z nejkontroverznějších postav historie pojala velmi osobitě, francouzská novinka působí nesmírně odtažitě a chladně. Jacquot, který svou filmovou kariéru začal v roce 1965 jako asistent Bernarda Borderia na filmové sérii o Angelice, si nedovolí prakticky nic. Do ztracena tak v jeho konvenční látce odplouvají náznaky lesbických tužeb, postavy jsou málo prokreslené, splývání snu a skutečnosti nemá potřebnou sílu a nabízenou možnost ženského pohledu zevnitř končící versailleské „bezstarostnosti“ tak tvůrce za pačesy nechytá. Děkovat tak nakonec může zejména ústřednímu duu (Virginie Ledoyen je na plátně opravdu jen několik minut) Diane Kruger a Lée Seydoux, které svými výkony kostýmní drama tahají do alespoň průměrných čísel. (13.05.2013)