Oslo, 31. srpna

...vynikající režie, přesně takhle to mám opravdu rád, nádhera. K souznění s hlavní postavu také není potřeba čekat dlouhé minuty, věřím, že film k tomu většinu diváků donutí od prvního momentu, i když se staneš součástí doslova ztělesnění smutku, deprese a nulových vyhlídek na zítřek. Vítej v postfeťáckém světě, kde pro jednoho skončily všechny jízdy, tedy pro toho, co to nezvládl, a vrací se odtamtud, kam ostatní, ač v tom jeli s ním, nemuseli. Ten jeden je obdarován falešnými úsměvy a jistotou o "normálnosti" obyčejného života, který se nakonec přece jen dá nějak žít, je to bezpochyby podobná závislost, ale když v tom jedou všichni kolem, tak je to v pohodě. Náš feťák vrací úsměvy, snaží se zapojit, ale asi to nepůjde, i ta největší naděje končí jen ve hlasové schránce...podle mě se vrátil do špatného prostředí, existují i jiné možnosti...Jinak norštinu jsem dlouho neslyšel, taky pěkný i celkový nostalgický nádech týkající se hlavního norského města...opravdu mistrně natočený smutný film, hodně konverzační, plně vypovídající...ale na plný počet to u mě není. (06.02.2022)

Jestliže je Reprise byť jen zčásti depresivní jako tenhle film, tak si dám delší pauzu. Tak hmatatelný smutek, který byl slyšet z jinak moc příjemného hlasu Anderse mi zřejmě ještě chvíli utkví v paměti. Jeho smutek se stal mým smutkem a jeho bolavé nitro mě bolelo víc, než bych si byla schopná připustit. V té druhé části jsem cítila mírné zadrhnutí, ale to nic nemění na síle a hloubce tohoto snímku a Anders Danielsen byla velmi dobrá volba pro tuhle roli. Tleskám, ale strašně smutně...... (16.11.2014)

„KDYŽ SE NĚKDO CHCE ZNIČIT, SPOLEČNOST BY MU NEMĚLA BRÁNIT…“ /// Andersovi je 34 a nemá nic. Kromě závislosti, se kterou by ovšem rád skoncoval. Má jeden den, aby ukázal, že pobyt v léčebně nebyl zbytečnej. A on ví, jak to vyřeší… Jednou feťák, navždy feťák. Můžete bejt chytrej, jak chcete, ale voni vás stejně dostanou (čest výjimkám). Na konci necejtím nic. Vlastně… jsem spíš rád. Proč? Prostě proto! A nejvíc zajímavý je, že na osmdesát let starým námětu, toho ani v současnosti nemusíte moc měnit. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu „Le Feu Follet“, kterou v roce 1931 napsal Pierre Drieu La Rochelle, číst nebudu. 2.) Život? To je škrtidlo, lžička, zapalovač, jehla … 3.) Thx za titule ,,jives a depressya“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (25.02.2015)

Nemá význam rozmýšľať nad tým, čo všetko sa hnalo Andersovi hlavou. Nevieme, čo sa naozaj udialo pred tými sračkami, do ktorých sa dostal. Ale musela to byť sila, keď nemal pri sebe najbližších. Evidentne mu tých 11 mesiacov nestačilo na to, aby si to všetko dal aspoň ako-tak v hlave do poriadku. Anders Danielsen Lie to tak zahral, že som sa na jeho tvár celý čas nevedela vynadívať. Pre mňa toto bol naozaj parádny zážitok. (11.12.2014)

O drogovo závislých ľuďoch som videla už nespočetne veľa filmov, keďže ma táto téma vždy fascinovala. Možno aj z toho dôvodu mi Oslo, 31. augusta nič radikálne nového neponúklo. No napriek tomu k nemu nemám žiadne výrazne námietky. Anders končí svoju protidrogovú liečbu. V jedno ráno opustí liečebňu, keďže ho v meste čaká pracovný pohovor. Na personalistu urobí dojem, no z pohovoru odchádza, pretože neverí, že by niekto vložil nádej a energiu do bývalého narkomana. Stretáva sa s rodinou a so známymi, v mysli stále blúdi v minulosti a vyčíta si, ako premárnil celú svoju mladosť a koľko bolesti svojimi činmi spôsobil svojim najbližším. Nevidí ani najmenšiu šancu na možnosť resetu, neverí v sám seba a na lepšie zajtrajšky. Nekonečný smútok, ktorý vyvieral z každého Andersovho pohľadu bol tak citeľný a depresívny, až z toho mrazilo. Navyše sa málokedy stane, že divák k postave narkomana pocíti sympatie a ľútosť. V tomto prípade to tak bolo. Nórsky herec Anders Danielsen Lie podáva absolútne uveriteľný, skvelý dramatický výkon. *Videné na MFF Cinematik, 2018. (01.10.2018)