47 róninů

Ubohý pokus o recyklaci Posledního samuraje s prvky infantilního fantasy pro imbecilní nerdy. Diletant Rinsch dokázal i ze Sanady udělat parodii na samuraje a Reeves byl se svým kamenným ksichtem a prkenným hereckým projevem castingový omyl nejhrubšího zrna. Film se snaží hrát na vybájenou japonskou strunu, na odměřenost, buSHITo kodex, děsnou vážnost a čest, ale zároveň tam japonští herci (úplně všichni) celou stopáž žvatlají lámanou angličtinou a jsou nuceni do hollywoodských vtípků o tlustých prdelích, což prokládají klišoidním americkým patosem. Scénář je naprosto debilní a připomíná českou pohádku (zlosyn unese princeznu na temný hrad a s pomocí rybo-draka, čarodějnice a hradní děvky v jedné osobě jí ne a ne vydat hlavnímu hrdinovi - Američanovi). Rinsch se nepokrytě snažil okopírovat Zwicka, vzal si od něj to nejlepší, vytřel si s tím prdel a přidal pár mizerně vypadajících CGI efektů za 200 mega. Se zapnutým mozkem se to nedá dokoukat s vážnou tváří, zvláště ne tehdy, kdy rejža udělá z bájných 47 roninů 47 ninjů a deset minut potom zařadí zdlouhavou patnáctiminutovou scénu s rituální seppuku, oslavující návrat statusu samuraje. 40% (01.04.2014)

Rozpočet rovnajúci sa lepšiemu súčasnému blockbusteru je cítiť najmä po audio-vizuálnej stránke, kulisy a výprava ukážkovo dobová, konkurujúca čínskym veľkofilmom z posledných dôb, atmosféra, z ktorej dýcha história, všetko zabalené do efektných farieb, vyšperkovaný je každý detail, hudba podmanivá, striedajúca moderný rytmus s orientálnym podmazom. To všetko ulahodí oku a uchu diváka, obsahovo však divák ostáva po zhliadnutí prázdny. Možno by viac pomohla väčšia kooperácia s japonskou produkciou, ktorá by dodala filmu ten správny feeling. Prvá polovica filmu je citeľná všemožná snaha o charakterový rozbor postáv, ale ich rozmer im to žiaľ nepovoľuje. Zostalo tak len pri klasickom béčkovom scenári, ktorý sa ale chvalabohu aspoň drží tradičného príbehu a nesnaží sa o nejaké hollywoodske prvoplánové zvraty, či záver. 60%. (11.05.2014)

47 roninů je ve vztahu k tradicím film citlivý (což se projevuje i v jeho konci), a zároveň ovlivněný klasickými hollywoodskými principy: (a) individualismem skrze psychologické definování postav, (b) příčinným řetězením vyprávěných událostí, (c) dvěma liniemi akce, z nichž jedna je pracovní a druhá milostná. Právě neustálá oscilace filmu mezi těmito vzorci postupů podle mě utváří dynamiku ozvláštňování, jež jej sice (přeneseně řečeno) staví trochu mimo čas a prostor, ale zároveň ho činí jistou měrou nezaměnitelným a divácky lákavým. Více tady. (08.02.2014)

Vizuální ikebana, emoční chudokrevnost (absence explicitní krve naopak přidává na stylovosti), samurajové nacházející čest a upřímnost až samuraji nejsou(?), mezitřídní lovestory za účelem navýšení zajímavosti (tržeb) a pobledlý Reeves schovávající se pod slunečníkem značky Sanada.. Zklamání, při kterém úzkoprsý japanolog hlavou bušidó zdi, Rinsch trpce poznává, že pro producentské samuraje je jen pouhým míšencem a divák, milující kulturu země sakurového květu, zažívá jen prchavé pozdvižení. Blockbuster, který se snaží být vším (výpravnou fantasy, milostným příběhem, popisem legendy, uctívačem tradic), ale ve finále mu od každého něco schází. Ze závěrečného seppuku se tak stává spíše harakiri.. (07.05.2014)

Jediné, co mi film maličko kazilo, byla (lámaná) angličtina, jež zněla z úst japonských samurajů opravdu všelijak, žádná další negativa, která bych tu musela nějak výrazněji rozmazávat, mě už ale nenapadají (snad kromě nedůstojného konce velkého stříbrného samuraje). Zaujaly mě především nádherné kostýmy a líbivé choreografie soubojů (více krve by jim nicméně neublížilo), děj a vizuální stránka zase příjemně asociovaly další asijsko-americké filmy od "Posledního samuraje" (Evropan mezi Asiaty, motiv vykázání a touhy po znovunabytí cti, poloviční happy-end) až po "Zakázané království" (magie, odlehčující vtípky), a přesto dokázaly bavit celé dvě hodiny bez toho, aby si člověk musel říkat "hmm, to už jsem viděl"... Kdybych to měla jednou rozvitou větou shrnout, nejedná se o nejlepší film roku, ale i přes lehce pohádkový nádech a strach budící americkou koprodukci, je "47 Róninů" filmem kvalitním a návštěvu kina si určitě zaslouží. Jen mám takový neblahý pocit, že půjde o další propadák - zdání (v tomto případě nezajímavý trailer) holt někdy skutečně klame.:-( P.S.: Keanu Reeves nikdy nebyl můj typ, ale lhala bych, kdybych řekla, že mu to tu nesedělo.;-) (28.12.2013)