The Song of Lunch

Jednoducho jeden malý klenot. Zvláštne natočený príbeh, adaptácia básne, ktorú počuť v monológu od úžasného Alana Rickmana, ktorý spolu s Emmou hrajú vynikajúci duet. Miestami trochu úsmevné, ale viac menej tragické zobrazenie jedného vzťahu, kedy sa bývalý manželia stretnú po rokoch. Úchvatný hlas Alana Rickmana nás sprevádza po celú dobu a kamera je v tomto malodramate tiež podarená. (26.05.2020)

Staré lásky prý nerezaví. S tím je nutno souhlasit, ale zároveň je třeba říct, že čas je opravdu neúprosný a "do jedné řeky nevstoupíš". To pozná i Alan Rickman, který se má naobědvat se svou bývalou láskou po patnácti letech "nevidění se". Očekávání je veliké, představy víří hlavou, on své stavy komentuje vnitřním hlasem, je nervózní. Jaká bude po těch letech? Zbylo ještě něco na čem by mohli stavět? Pak se Ona objeví...je nutno říci, že Emma Thompson byla vždy zajímavou ženou a zůstala jí, i když už je "v letech". Do role se tedy skvěle hodí. Rozstřelí Rickmanův klid dokonale. Není schopen vůbec vést rozhovor, je zmaten, vzpomínky mu rostou přes hlavu. Musí to hodně zapíjet vínem, aby to ustál...a... Zkrátka a dobře znám tyhle setkání a je to vždycky hodně zajímavé. Zajímavý a rozhodně originální je i tento film, koncert dvou anglických hvězd, hlavně ale asi vyvolá v divákovi vzpomínky na podobné zážitky ve vlastním životě. A taky že fraška života běží jak splašená herka a nikdo už se neptá na zápletky prvního aktu....80% (06.10.2012)

Velmi působivá báseň Christophera Reida, která chytrými, sarkastickými postřehy činí věci všedního dne nevšedními, úžasný přednes Alana Rickmana a půvabně elegantní Emma Thompson. Co by s podobnou kombinací mohlo vyjít špatně? Snad jen to, že propojení básně s vizuálem stylem, kdy vše, co slyšíme, zároveň vidíme na obrazovce, není zrovna nejoriginálnější. Je to, jako by někdo řekl: "Jablko padá ze stromu" a vy byste v tu samou chvíli viděli... pád jablka ze stromu. Dva nejdůležitější smysly pro sledování filmů, zrak a sluch, zkrátka po celých 47 minut přijímají naprosto totožné informace, což mě nutí k myšlence, že i přes výborný pár, jakým od pohledu Alan a Emma jsou, by této básni mnohem víc seděl pouze přednes bez obrazu. Někdy je zkrátka představivost mocnější než doslovnost. A pokud je vaše představivost navíc vedena podobně poeticky sarkastickým vypravěčem (odvažuji se tvrdit, že v českém překladu by slova Christophera Reida ztratila velkou část svého kouzla), platí to dvojnásob. Old times, bedtimes, between-times,any-times, of a startling impromptu innocent lasciviousness that he’ll never know again? Sleep-musky kisses that roused him in the small hours, peremptory custody of light, firm limbs, the polyrhythmic riding he’ll never know again. Caught a fish and let it go. Woe, woe, woe, woe... (19.07.2011)

I přes obrovský talent dvou hereckých legend, které jsou na sebe zvyklé, film pouze dobře dokresluje atmosféru. Nicméně tady by asi opravdu stačil text či rozhlasová forma. V básni nevadí, že jeden je lůzr a druhý "winner", v básni nejde o zápletku.Film je něco jiného. Zde najednou hrdinův charakter vadí. Díváme se na toho smutného, nesympatického bručouna, jak se vzteká a kazí, co se jen zkazit dá. A nabízí se otázka: proč vlastně soucítit s jeho bolestí? A o kolik dramatičtějí by bylo, kdyby se setkali dva rovnocenní partneři. Pak by souboj slov a náznaků měl smysl. K čemu tu ale jsou ty slovní bitvy, když vítěz je už po prvních minutách znám? (11.03.2018)

Alan Rickman a jeho nezaměnitelné hlasové charisma, půvabná Emma Thompsonová, jejíž oči promlouvají, o setkání dvou dříve si blízkých lidí po patnácti letech, na oblíbeném místě, v oblíbené restauraci.. Běh času zastavit nelze a zdá se, že nic už není tak jako dřív... Bylo mi potěšením sledovat herecký koncert britských hvězd, krása.. (23.06.2019)