Malý Bobeš

Jirka Lukeš, budoucí Mirek Dušín v Záhadě hlavolamu, projevil svůj mimořádný herecký talent již jako malý školák – mj. v diptychu podle J. V. Plevy o životě na venkově v čase hospodářské krize. I po letech mě překvapuje, jak svou mimikou dokonale vyjadřuje nejroztodivnější dětské emoce a otevřený každému okamžiku se sžívá s každým místem, do něhož proniká. I jeho rodiče okouzlují svou laskavostí a charakterem: pokora se u nich spojuje s hrdostí a jedinečně se odráží v jejich ušlechtilých tvářích. Jejich veskrze pozitivní příklad, prozářený především díky skvělému obsazení, oslabuje tendenčnost vyprávění, jakkoliv film jinak ostře diferencuje vesnické prostředí: snobství a sebestřednost rychtářových na jednom pólu vyvažuje prostá a čistá chudoba Janoušů a strašlivá bída Bezručkových, jejichž děti připomínají vzhledem k Bobšovi a Božence spíše jakási polidštěná zvířátka, a zvláštně vyznívá i svět starých lidí, uzavřených do svých zkušeností. Nikoliv náhodou se mi vybavily verše Rainera Marie Rilkeho o svatých chudých: „Tak tiší jsou a jako věci prostí. / […] / Ztraceni tmí se v stínu maličkostí, / podobni poklidnému náčiní.“ (27.02.2024)

Je půlnoc, nemůžu usnout a v televizi samé krváky. Potřebuji něco pohodového, uklidňujícího a přitom zajímavého. Tuto roli zastal milý příběh, který je nostalgickým ohlédnutím na svět před sto lety. Je nejen někam zasunutou vzpomínkou na povinnou školní četbu ale i poetickým pohledem do venkovského prostředí očima malého kluka. Majetkové poměry v tehdejší době asi stejně jako dnes rozdělovaly dospělé, ale ne děti. Přes láskyplné domácí zázemí reprezentované maminkou Danou Medřickou, Bobeš tíživou rodinnou situaci vnímal, ale to mu nebránilo v hledání kamarádů a v klukovském uličnictví. Velmi příjemný film mi trošku připomněl francouzskou Knoflíkovou válku. (17.04.2014)

Kdysi povinná četba, jejíž filmová adaptace mi úspěšně unikala až do dnešních dnů. Knihu pořád máme, ale padá na ni prach, děti dnes zajímají jiná knižní dobrodružství. A s rukou na srdci musím přiznat, že ani mě jako caparta Bobeš ke čtení zas až tak nelákal. Dnes ze zvědavosti a s kapkou nostalgie tedy připomínka dávno zašlých časů, filmových, příběhových i mých osobních.  Poklidný a jednoduše poetický film, jenž skutečně působí jako dětská vzpomínka, a takový účinek nikdy není nepříjemný a nebýt strnulého Jirky Lukeše v roli Bobše šel bych na čtyři hvězdičky. (20.12.2021)

Spisovatel a kniha. Josef Věromír Pleva a Malý Bobeš. Skutečnost, že osudy obou jmen se vzájemně prolínají, není vůbec náhoda. Malý Bobeš je z velké části autobiografický román, v němž Pleva vzpomíná na své útlé dětství prožité v krásném, ale drsném kraji Českomoravské vysočiny. Nejrozmanitější zážitky z dětství, přirozeně zachycené na stránkách půvabné dětské knížky, se setkaly s nebývalem ohlasem poprvé na počátku třicátých let. Malý Bobeš totiž vybočoval z dlouhé řady knih, koncipovaných coby idylické texty krásného dětství a světa kolem. V Bobešovi je čtenář konfrontován s realitou zahrnující skutečnou chudobu, umírání a řadu sociálních problémů doby počátku minulého století. Dětský hrdina zde neprožívá jen radostné chvíle, ale také pocity strachu a prvních životních zklamání. Filmová adaptace režiséra Jana Valáška nezůstala literární předloze nic dlužna, naopak poskytla známým hrdinům novou, modernější tvář, s níž se mohla naplno identifikovat i generace nejmladších vrstevníků titulního hrdiny. Výběr hereckých představitelů dětských (Jiří Lukeš, Jana Zatloukalová) i dospělých (maminkovsky něžná Dana Medřická, Lukavský, Neumann a další) partů nemá v čem zklamat a díky jisté přirozenosti se herci naplno sžívají se svými postavami. A i když byl Malý Bobeš napsán již na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století, tedy v dobách dávno minulých a pro leckoho i vzdálených, určitý aktuální přesah si knižní i filmové vyprávění uchovaly do dnešních dnů. Je jím křehká dětská duše, která touží po lásce, štěstí a spravedlnosti a nechápe, proč je svět často tak složitý a někdy i zlý. (21.04.2014)

Potěšilo mě, že postavy ve filmu nebyly tak jednoznačně černobílé, např. i onen vykořisťovatelský rychtář měl své světlé chvilky, zachránil Bobšovým krávu a odměnil se Bobšovi za záchranu své dcerky, i když jsem pln strachu očekával, že naopak na něj její tonutí hodí. Je sice laciné trhat hraní dětských představitelů, ale moc mě neuchvátil věčně zamračený Lukešův pohled a jeho úsporný až poněkud mrtvolný výkon, který bohužel později zopakoval v Rychlých šípech. (20.07.2013)