Nejlepší kšeft mýho života

Nevím proč, ale ten název a obsazení mi navodily představu, že bych se mohl zasmát. Místo toho se mi dostalo bezzubé morality z doby doznívajícího socialismu, v níž se hodně razítkuje a papíruje. Soudruh Zedníček a soudruh Brzobohatý v příkladných svazáckých košilích modré barvy (soudruh Zedníček ji ovšem později vymění za modernější outfit fotbalového trenéra). Soudružka Šafránková úplně neovládá řízení trabanta, pak svůj půvab skryje pod otřesnou pláštěnku, jakou jsme - my, co to pamatujeme - nenáviděli, aby nakonec vysvobodila soudruha Martínka ze spárů domova důchodců. Soudruh Martínek je taky fajn, bejvalej živnostník, co se chlubí, že štupoval topánky prvorepublikovým hvězdám typu Vítová a Ferbasová. Takže vlastně nakonec jo, zasmál jsem se. (24.02.2016)

Když se proflákne, že starej levičák Zdeněk Martínek je ve skutečnosti zkrachovalej kapitalista, který navíc šíří bludy jako že se dřív věci vyráběly poctivě a lidi že se k sobě chovali jako lidi, netrvá dlouho, než je zpochybněna jeho svéprávnost a je uklizen do ústavu. Kdo by se divil, že? Naštěstí pro něj se však do případu vloží nový muž na radnici, tedy národním výboru, vyšetřovatel podporučík Kamil Hamřík, pracující v utajení jako doktor práv. Nejen že se v levně zpracované hodince a půl s výbornými hereckými výkony, v čele s hlavním hrdinou, dobéře spravedlnosti a vynález exekutora jako eufemismu pro zloděje musí ještě pár let počkat, ale, a podotýkám bohužel, nakonec přijde hepyjent. I když sice s varováním, ale kdyby natáhl děda na konci bačkory (a nikam nešel), vyznělo by to mrazivěji. Takhle to bude jen průměr, který ale stojí za to vidět ponejvíce pro výkony aktérů, když už je to zastaralý odvar dnešní smutný reality. (23.05.2015)

Jímavý příběh ze života bývalého prvorepublikového ševce z Vodičkovy ulice, svěžího pětaosmdesátníka, který svou nezdolnou energií, temperamentem a neutuchající výmluvností přesvědčuje sebe i okolí o tom, že ještě nepatří do starého železa, kam se ho snaží zahodit příbuzní i někteří vypočítaví podnikavci. Velmi dobrý herecký výkon Zdeňka Martínka v hlavní roli. (27.05.2020)

Tento snímek vznikl v roce 1988. Tedy těsně před politickým zvratem v naší republice. Uvolněnější předrevoluční doba již umožňovala ve společnosti všelis co kritizovat , mimo jiné i způsoby, které ke starým lidem vstřícné v žádném případě nebyly. Mezi ně se řadí i nucené "vykořeňování" starých lidí z domů a míst, kde se narodili a kde chtěli i zemřít. Ve snaze získat jejich často atraktivní stavební místa se jich snažili rodinní příslušníci či mnozí jiní zbavit tím, že je nuceně proti jejich vůli odkládali na oddělení pro dlouhodobě nemocné, přestože tito lidé často byli ještě soběstační a se zdravým rozumem. Kéž by dnes byla situace rozdílná, a v dnešní politice byli lidé tak rozumní a ohleduplní, jako byla postava člena vedení obce, kterou dobře ztvárnil Pavel Zedníček. Moc bych si to přál. O vynikajícím hereckém výkonu Zdeňka Martínka snad není třeba psát. Tento film je totiž sólem pro velkého herce. (18.10.2010)

Dneska by se dědy nikdo neptal, nezdárná dcera s vypečeným zetěm by na něj poslali exekutora a děděk by byl rád, kdyby mohl skončit v LDN. Tahle kritika nepovedených podnikavců v socialistickém zřízení vyšuměla naprázdno. Bezzubá hodina a půl s občasným záchvěvem Žáčkovy roztomilé rozšafnosti má tu výhodu, že v ní hráli herci znalí svého řemesla. (02.03.2013)