Studnařova dcera

Riskujíc že se opakuji, musím říct že Daniel Auteuil je výborný herec. Co role, to nádhera. Je jedno jestli si střihne policajta, nebo zločince, milujícího otce rodiny, nebo citově vyprahlého samotáře. Všude je skvělý. A tady ukázal, že by se uplatnil i jako režisér. La Fille du puisatier je, na svůj tuctový námět, slušné romantické drama. Žádné velké překvapení ani emoce se nekonají. Děj hladce a nevzrušivě plyne k očekávanému konci a nad průměr ho povyšují hlavně přirozeně zahrané postavy a neodolatelně kouzelná atmosféra předválečné Provence. A taky smutná tvář Astrid Berges-Frisbey. Škoda jen že nedostala důstojný protějšek. Její vyvolený mi přišel jako studený panák bez charismatu a spolehlivě pohřbil jakékoliv zdání horoucí lásky. (19.02.2013)

Převelice cudná záležitost, která s veškerou možnou pečlivostí dbá na svůj vzhled a dobré vychování, třebaže pojednává o určitém mravním poklesku s trvalými následky. Ani v těch nejméně radostných chvilkách neodkládá odvahu, zdrženlivost ani růžové brýle - v pevné víře, že právě to divák očekává - a ocení. V závěru její neutuchající snažení snad i překračuje únosnou mez - ani ne tak po stránce obsahové jako po stránce formální, nicméně 3* si dokáže udržet. (26.02.2019)

Taková miloučká vykrádačka jiných filmů natočených dle knih M. Pagnola jako Jean od Floretty , Manon od pramene či Tatínkova sláva , jen je zde přimícháno více kýče, takže výsledkem je prvotřídní filmová červená knihovna, asi jako Dobrý ročník, kterou nad německé slátaniny uklohněné dle Rosamunde Pilcher pozvedá lepší režie, lepší kamera, lepší herci a nějaký ten francouzský šmrnc. Ale námět jak z lidového filmu pro pamětníky z 30. či 40. let, tedy klišé na klišé namixované s roztomilostí, rázovitostí a občasnou srdceryvností, která je ovšem pocukrována blahým tušením, že to musí dopadnout dobře. Neznám literární předlohu, takže netuším, zda se této červené knihovny dpustil M. Pagnol osobně, či zda byla ta kniha tak „tvůrčím“ způsobem uchopena až filmaři. Trochu legrační je to vykání mezi hlavními zamilovanými. Ti evidentně „spojili duše svý, došlo i na těla“ (jak praví O. Janota), ale proč jinak podléhat takovým necudným důvěrnostem jako tykání. Našinec nakonec proti kýči zas tak moc nic nemá, jak ostatně dokládá i jeho stránka, jen tento druh, zaměřený ostatně spíše na ženské publikum, mu nesedí. (09.06.2014)

Studnařova dcera je film z roku 2011, který v sobě skrývá chování, na které vážně už nejsem a pravděpodobně nebudu zvyklej. Ta dcera Daniela Auteuila byla úplně šílená. Nekonečný minuty se tam potácela v zoufalství z toho, že je těhotná a její milý ji zemřel ve válce. Ona se do něj zamilovala a hned druhej den tvrdila, že spolu nemůžou být, protože on je z úplně jiné kasty. Ona chudá, on bohatý. Rodina toho synáčka z toho byla na prášky. Ona z toho byla naprášky, že tý rodině způsobila problém a její tatík, Daniel, z toho byl taky naprášky, že zostudila rodinu, až jí z vesnice vykop k jinejm příbuznejm, kde měla pravděpodobně zdechnout. Vlivem některých historických faktů se ale stane řada událostí, které se ve filmu promítnou a nakonec to dopadne tak, jak to dopadne. Ze začátku jsem měl těžký problém se adaptovat, později už se to docela dalo zkousnout. Daniel Auteuil ale předvedl, že natáčet filmy umí, a co více, nemá nejmenší problém předvést tehdejší dobu, tehdejší uvažování a přemýšlení do filmu tak, jak to v té době skutečně bylo. A to si uznání rozhodně zaslouží. (09.01.2013)

No byl jsem zvědavej na scénaristickej a režisérskej debut páně Daniela, to ne že ne. Začnu u toho scénaře, musím se přiznat, že jsem od Dana čekal trošku víc. Už ta úvodní zápletka, když si vzpomenu jak se člověk v matičce Praze nadře aby sbalil holku, doslova plive krev a tady si tajrtlík stoupne k nějakýmu minipotoku, přenese přes něj holku, která samozřejmě čistě náhodou jde kolem a je win, jo ?? Hmm tak to si kupuju permici do fitka a pak hurá číhat k francouzskejm minipotokům a přenášet francouzské děvečky, to pak budu mít víc sexu než Spáčilová recenzí. Pokud jde o režii, tak tam musím Danečka pochválit, to se mě fakt líbilo, ta atmosféra, záběry kamery, co mě dostalo, jak často jsem si všímal kostýmů, to jsem nidky předtím neudělal, se mě asi líbily ty klobouky co měli na herci na těch svejch francouzskej hlavičkách. Pokud jde o příběh, čekal jsem nějakou osudovou drsňárničku aneb návrat ke starým francouzským časům, ale nakonec jsem dostal takovou tuctovější romantiku, kterou do vyšší ligy posunují herecké výkony a dialogy. Scéna kdy Daniel přijde k těm nóbl lidem se svejma dětma zcela jasně přečnivá celej film. (19.03.2013)