Milosrdné lži

Vůbec jsem nečekala, že mě to tak osloví...radost i starost, smích, pláč...tohle všechno dostanete v zajímavém snímku, o kterém byste řekli, že bude vypadat úplně jinak.Tahle parta je totiž přesně ze života a krásná Francie atmosféru jen podtrhává.Ze všech hereckých výkonů se mi nejvíc líbil Gilles Lellouche...konec možná trošku pro někoho melodrama, ale pro mě stejně na slzičky Pokud totiž něco podobného ve skutečnosti nezažijete,může se vám to jevit nadnesené...Skvělé, doporučuji a jasných pět hvězdiček. (25.05.2012)

Nápad byl slibný - skupina přátel odjíždí na společnou dovolenou, kde postupně začínají vyvěrat na povrch potlačované problémy a třenice, z drobných odřenin se stávají krvavé rány. Skandinávci by to přivedli k monumentální destrukci, Francouzi na to ale bohužel neměli koule a spoustu skvěle vystavěných momentů završili trapnými gagy nebo levnou sentimentalitou. Škoda, protože film rozhodně nenudí a nepostrádá silné okamžiky. Silnější trojka. (14.09.2015)

Film by si zasloužil o hvězdičku víc, ale musel jsem ubrat kvůli faktu, že se zde zase objevilo módní téma výlučnosti homosexuality, což moc dobře nesnáším (a jednu chvíli tam kdosi tančil v transvestitském oblečení, to jsem utekl). Navíc se děj dost vlekl, těch přátel bylo od počátku nějak hodně a trvalo mi to dobrou hodinu, než jsem se vyznal, kdo je kdo a kdo s kým a proti komu. Taky mohlo být ve filmu trochu vysvětleno, jak se tahle parta lidí dala dohromady a čím se vlastně živila. Víme jen to, že Max podnikal a byl z toho pěkně na nervy, navíc ještě okořeněné láskou toho mladíka, jehož dítěti byl za kmotra, svou zlost si vyléval na kunách a svých návštěvnících... Parta poznamenaná těžkým úrazem jednoho z nich prožívá jako každoročně prázdniny u Maxe a snaží se na kamaráda moc nemyslet; každý z nich má své trable, někdo s buzerantstvím, někdo s neopětovanými láskami, Marie čeká dítě (což jsme tušili asi od poloviny filmu). Jakkoliv se tahle parta jeví jako homogenní a přátelská, každý je zpočátku sám uzavřen do svých starostí; závěr filmu spočívá na dvou obrazech - když správce Maxovy chaty tuhle společnost obviní z pokrytectví (nejlepší chvíle filmu), a pak až příliš sentimentálně pojatý závěr při pohřbu, který se mi jeví zase jako slabší chvíle. No - a americké písničky chabé úrovně během filmu? Do evropské kinematografie nepatří, i když zde autor chtěl možná vyjádřit současné prorůstání kultur. Bohužel. (04.11.2014)

Propletenec vzájemných vztahů nesourodé party dlouholetých přátel poskytl celkem dost zajímavou sondu do našeho současného světa, vnímání (přátelství, lásky, rodiny), hodnot a priorit. Za mě jsou tu jednoznačnými tahouny François Cluzet, Marion Cotillard a Benoît Magimel, jen se dívat a užívat si je, stálo za to.. (23.06.2019)

Si teda dokážu najít komedii... Komedii, po jejímž zhlédnutí jste naprosto emocionálně rozloženi. Co k filmu blíže říci... I když stopáž působí kolosálně, děj utekl jakoby nic. Zkrátka vše působí tak, aby nedocházelo k potenciální nudě. Tomu napomáhá oku lahodící prostředí a zajímavé dílčí příběhy jednotlivých postav. Nejvíce mě na snímku překvapilo, že nabídl jistá morální ponaučení. Ty se dají shrnout frází hračky - plačky. Ale výstižnější by bylo říct, že film je jakýmsi mementem mori, z něhož zkrátka vyplývá to, že mnohá uvědomění přicházejí příliš pozdě... Atmosféra ale není navzdory těmto tezím depresivní. Spíše harmonická a melancholická. Z herců velmi mile potěšil Cluzet, jehož neurotik byl velice přesvědčivě podán. Tvrdit, že vše prosvětlovala Marion, by bylo jistě otřepané. Byť nepopiratelné. Na závěr též můžu sdělit, že jsem dlouho neviděl film s tak častým objímáním a pusinkami, jako byl tento. :-) (17.09.2017)