Milosrdné lži

Tak zde bude nutností vydržet, jelikož takový film nelze zkrámovat za 90 minut, to jsem pochopila i já. Dříve, než jsem se stačila hlouběji ponořit, frflala jsem na typické omlaskávání francouzských lící, čekajíc, že bude následovat hlubokomyslné skřehotání (původní znění :-)) o jídle, pití, světových názorech a sexuálních orientacích - moc mně do tohoto očekávání nezapadal chudák Ludo a jeho nehoda, často jsem na něj zapomínala - zrovna tak, jako jeho přátelé. Nakonec se však dovolená několika starých známých pro mě stala filmovým pohlazením, u kterého jsem si báječně odpočinula, přesto, že jsem byla zatěžována problémy každého z nich, které stále častěji prořezávaly uvolněnou atmosféru letní přímořské selanky. Krásně předvedeno, jak rádi se zabýváme malichernostmi, jak lehce zapomínáme na to, co nás tíží, co nám není příjemné, co zatěžuje naši představu průzračné bezstarostnosti, bez kalících elementů, jako je těžký stav někoho, ke komu máme hodně blízko. Je nám to líto, ale přesto se raději sobecky šťouráme ve vlastních, mnohem méně důležitých nezdarech, tápáních a ohroženích, možná, abychom pro svou dušičku zlehčili ty opravdu osudové a životně důležité, které se ovšem nedějí nám - probudit a semknout se dokážeme až při ztrátě nejvyšší. Ale stejně je fajn, že i když jsme každý tak jiný, přece dokážeme žít vedle sebe a odpustit si navzájem - přes všechny ty lži, neupřímnost a falešný stud, a to, myslím, chtěl snímek právě sdělit. Velkou zásluhu na příjemném pocitu z celého filmu je třeba přiznat hercům, jimž vévodí chápavá, zadumaná, vláčná a okouzlující Marion Cotillard, chodící nerv François Cluzet a zamilovaný Benoît Magimel, a v neposlední řadě vynikající výběr prázdninově odlehčené hudby. NEJKRÁSNĚJŠÍ SCÉNY: Hřbitovní a pařížská okenní. NEJLEPŠÍ HLÁŠKA: Dívej se na mě, když na tebe řvu!! :-) (11.04.2012)

Když se chce, tak to jde aneb Frantíci vždycky uměli nejlíp. Hořkosladká komedie s bezva mňůzik a nepřehlédnutelným jižanským šmrncem. Troufám si tvrdit, že název filmu je dost zavádějící - těch lží bylo prachbídně málo. Trošku (velká) škoda, že oscarový herec Jean Dujardin měl roli neroli (fuj a fuj a fuj). 80% (13.07.2012)

Celá parta se jako každý rok chystá na dovolenou k moři na východ Francie. Přípravy ale naruší nemilá událost - jeden z nich, Ludo, je těžce zraněn při autonehodě. Zbytek party řeší zda dovolenou zrušit, přesunout na později či co. Nakonec se shodnou, že v tento okamžik Ludovi nemohou pomoci, a k moři společně odjedou. Tato dovolená ale bude rozhodně ta, na kterou nikdy nezapomenou... Když jsem se asi po dvaceti minutách filmu podíval, že mne čekají ještě více než dvě hodiny, zježily se mi vlasy hrůzou. Říkal jsem si - tohleto ne-e. Ale postupem času jsem jak filmu, tak i celé partě přicházel na chuť, a ke konci jsem měl dojem jako bych je znal odjakživa. Někdo může namítat, že se většina z nich chovala jak sebestřední bastardi, ale nechováme se sami taky tak? Spousta více či méně milosrdných lží nás provází dennodenně - a kdo říká že ne, ať hodí kamenem (nebo jak se to říká). Každopádně se mi na film moc docela dobře koukalo, jen samotný závěr (ač jsem jej - bohužel - dle textu distributora - očekával) mi moc neseděl. Fakt jsem moc chtěl aby tento film skončil nějak hezky. Fakt jo.. (28.09.2012)

Horšie ako milosrdná lož je asi len čistá pravda. Veľmi zvláštna skupina priateľov má svoje tajomstvá, ktoré vyplávajú na povrch. Spočiatku je to aj zábavné, ale keď sa začnú riešiť úplné kraviny a stále dookola, tak je to už otravné. Kto kedy s kým ako a k tomu ešte kuny za stenou a homo zápletka až je z toho nepekný mix s neuveriteľným trvaním, ktoré sa nedá vydržať do konca. Marion Cotillard mala asi jedinú znesiteľnú postavu. (07.04.2014)

Si teda dokážu najít komedii... Komedii, po jejímž zhlédnutí jste naprosto emocionálně rozloženi. Co k filmu blíže říci... I když stopáž působí kolosálně, děj utekl jakoby nic. Zkrátka vše působí tak, aby nedocházelo k potenciální nudě. Tomu napomáhá oku lahodící prostředí a zajímavé dílčí příběhy jednotlivých postav. Nejvíce mě na snímku překvapilo, že nabídl jistá morální ponaučení. Ty se dají shrnout frází hračky - plačky. Ale výstižnější by bylo říct, že film je jakýmsi mementem mori, z něhož zkrátka vyplývá to, že mnohá uvědomění přicházejí příliš pozdě... Atmosféra ale není navzdory těmto tezím depresivní. Spíše harmonická a melancholická. Z herců velmi mile potěšil Cluzet, jehož neurotik byl velice přesvědčivě podán. Tvrdit, že vše prosvětlovala Marion, by bylo jistě otřepané. Byť nepopiratelné. Na závěr též můžu sdělit, že jsem dlouho neviděl film s tak častým objímáním a pusinkami, jako byl tento. :-) (17.09.2017)