Quo Vadis

Z knihy boli síce hlavné udalosti ponechané, ale osudy postáv boli viac či menej pozmenené - čo je v niektorých prípadoch škoda (nedostatočné vykreslenie charakterov a vzťahov medzi postavami), v iných to však zvýšilo účinok na diváka (smrť Nera). O výkonoch hercov sa tu zväčša nemáme o čom baviť - slabota (z chudáka Petra spravili senilného blázna a Nera ešte prihlúplejšieho ako ho zobrazil Sienkiewicz), ale o to tu ani tak nešlo, všakže. Oplatí sa pozrieť. (28.06.2009)

Sienkiewiczův román jsem si oblíbila, stejně jako jeho hlavní postavy a stejný vztah jsem si kupodivu utvořila i k tomuto filmu. Při prvním zhlédnutí jsem sice měla nějaké výhrady, ale postupně se vytratily. Ke kladům filmu - ženy byly velmi krásné a Nero působil díky vynikajícímu Peteru Ustinovovi jako skutečný šílenec, výprava byla perfektní, a tak mi ani statické vzpomínky Petra (pěkná stylizace do Da Vinciho obrazu Poslední večeře) ani úvodní nástin událostí, jež se staly před 30 léty, vůbec nevadily a i předchůdce dnešních Poláků, Ursus, u mě vzbuzoval svou silou ten správný respekt. Ze začátku mě sice iritovalo obsazení hlavních mužských rolí - Marca Vinitia a arbitra elegantiae Petronia - ale nakonec jsem si na ně více než zvykla, zvláště na Vinitia... A zápory? Nad historickými nesrovnalostmi (podrobnosti v mém milém Deníčku) mhouřím oči; a změny oproti předloze a vypuštění některých postav nebo alespoň snížení jejich důležitosti považuji vzhledem k možnostem a délce filmu za šťastné. Nebyli jsme svědky stětí Pavla z Tarsu a bohužel si nevyslechli ani Neronův charakteristický výrok „Qualis artifex pereo“ a také k opanování Říma Galbou došlo za poněkud zkreslených okolností. Celkově byl ale film přesně takovým, jak jsem si povedenou adaptaci románu představovala. (05.02.2012)

Obávať sa takmer trojhodinovej dĺžky pri tomto monumentálnom epose, tak typickom pre 50. roky, je absolútne zbytočné. Vyhrotené interakcie výborne napísaných a geniálne zahraných postáv zaručujú aj počas "dialógovej interiérovej" prvej polovice dostatočný záujem o príbeh. Peter Ustinov ako Nero je možno najslizkejší veľký vodca v celej filmovej histórii a predsa nie je zobrazený ako jednoduchá záporná postava, ale skôr ako mentálne a duševne veľmi chorý človek. Divák sa možno zamyslí aj nad tým, že ak by bežnému človeku celý život okolie tvrdilo, že je Boh, tak by možno dopadol podobne každý. Druhá polovica filmu aj napriek viacerým monumentálnym scénam si dokáže zachovať a ešte aj zvyšovať napätie medzi postavami a poskytnúť emocionálne silné finále. (18.04.2017)

,,BOHUŽIAĽ CÉZAR, AKO VLÁDCA TEJTO RÍŠE MUSÍŠ MAŤ KOMU VLÁDNUŤ, TAKŽE OBYVATEĽSTVO JE NEZBYTNÉ ZLO." __ Budem porovnávať s knihou, avšak nijako prísne kriticky, nakoľko toto je najlepšia adaptácia fenomenálneho Sienkiewiczovho románu. Kedysi dávno, ako malý, som ešte pred Quo Vadis videl Spartakusa, no už tam ma Ustinov upútal natoľko, že v úlohe Nera som si nevedel predstaviť nikoho iného. Neskôr, pri prvom pozretí tohto filmu bolo moje nadšenie o to väčšie, že sa mi táto predstava splnila. Tu mi neostáva nič iné, než potvrdiť slová iných užívateľov, že Ustinov ako Nero je jednoducho božský a svoj pomyselný herecký vrchol si odbil hneď v začiatkoch svojej kariéry (nie že by už ďalej hral zle, Batiatus v ,,Spartakusovi" sa mu takmer vyrovná), no vyzdvihnúť treba tiež Jiřího Pragera, ktorý ho umne predaboval. Najlepšie napísanou postavou knihy je Petronius, tu ho však predbieha už spomínaný Nero, avšak ako náhle sú títo dvaja spolu, o znamenité herecké výkony a ,,zábavu" je postarané až natoľko, že by celý film mohol byť iba o ich vzájomných dialógoch. Pozornosť si tu zaslúži skutočnosť, ako veľmi emotívne na niekoľko strán opísal Sienkiewicz Petroniov skon, zato Nerovi venoval posledných pár riadkov, tu je ich smrť však natoľko sugestívne podaná, že nechýba veľa aby divák za oboch uronil slzu, jednajúc sa pritom o charakterovo rozdielne figúry. Úžasné je sledovať zdrvujúcu Petroniovu smrť, po ktorej nasleduje jeden z najvtipnejších Nerových výstupov u neho hraných na vážnu notu. Z ostatných hercov spomeniem Finlaya Currieho ako Sv. Petra, presláveného hlavne v úlohách múdrych starcov, takže i tu bol prirodzenou jasnou voľbou. Samozrejme, po 60 rokoch dnes už film na nikoho nemôže pôsobiť moderne, má však svoje prirodzené nezopakovateľné kúzlo a nebývalá veľkorysosť ako interiérov tak aj exteriérov vzbudí obdiv i teraz a aj napriek absencii výraznejších akčných scén na ploche takmer troch hodín prekvapivo neumára nudou. Poslednej vete v texte distribútora treba postaviť piedestál. Dokonale vystihuje celý film. (514. hodnotenie, 24. komentár k filmu) (17.11.2011)

Po výpravné stránce je tato adaptace literární předlohy vynikající. A herecké podání představitele císaře Nera jsem si užíval. Quo Vadis má s Ben Hurem jednu společnou vlastnost. A tím je snad až nadšený pohled na počátek křesťanství, obdiv nad statečně přijímanými ranami krutého osudu. Prostota a lidskost křesťanství je zde v ostrém kontrastu s rozmařilými, zkaženými a krutými představiteli nejmocnějšího státního útvaru tehdejší doby. Je typickým lidským rysem, že pozdější představitelé křesťanské církve s nebývalou odhodlaností a zarputilostí hromadili majetek a vedli stejně takový rozmařilý a dekadentně zkažený život, jako vrcholní zástupci mocné Římské říše. Z křesťanské církve se stala nejmocnější a nejbohatší obchodní organizace, která vždy šla za svým cílem hromadění majetku a moci. Svoji obchodní značku šířila s mečem v ruce, finančním zatížením nově nabytých území a pokryteckou morálkou přetvářky, podrobení a trestů. Jaké to odklonění od samotné lidskosti počátku křesťanské víry! Dav může vzbuzovat hrůzu, dav je pro umného rétora snadno manipulovatelnou zbraní, která ve vyšším zájmu splní jakýkoliv, i ohavný a nemorální, úkol. Pro mě je hlavní postavou filmu prostopášný římský císař Nero (skvělý Peter Ustinov), který miluje i nenávidí zároveň. Chce být největším umělcem všech dob, ke svému žabímu kuňkání a drnkání na kitharu potřebuje inspiraci, dohnanou až za samou hranici myslitelných možností. Život i majetek dává i bere, prostý lid v davu se baví, se zvrhlou rozkoší působí bolest a strach. Celá velikost i úpadek jsou skryty v jedné jediné osobě. Skutečnou hlavní postavou je úspěšný velitel římské armády Marcus Vinicius (Robert Taylor), který prodělává nejvýznamnější změnu. Z lehkomyslného a sebevědomého floutka, který si bere vše, co chce, se stává citlivý a obětavý ochránce slabých a utlačovaných. Hlavní ženskou postavou je Marcusova vyvolená, státní rukojmí a řecká princezna Lygia (Deborah Kerr), zapálená stoupenkyně křesťanství. Z dalších rolí: Marcusův strýc, stoik, cynický komentátor a Nerův oblíbenec Petronius (Leo Genn), pomstychtivá, majetnická, intrikánská a poživačná Nerova manželka Poppaea (zajímavá Patricia Laffan), laskavý a nadšený Ježíšův apoštol Petr (Finlay Currie), šiřitel křesťanství a první misionář Pavel z Tarsu (Abraham Sofaer), Petroniova otrokyně a oddaná milenka Eunice (Marina Berti), Lyginin neohrožený ochránce Ursus (Buddy Baer), Lygininy adoptivní a urození rodiče Plautius (Felix Aylmer) a Pomponia (Nora Swinburne), ambiciózní a všehoschopný pretoriánský velitel a Nerův kumpán Tigellinus (Ralph Truman), Nerův vychovatel Seneca (Nicholas Hannen), či Nerova odkopnutá milenka Acte (Rosalie Crutchley). Ano, je to monumentální velkofilm. A historická fakta mohou být zkreslena. Ale to nic nemění na tom, že jde o příjemně strávený čas s jedním z klenotů výpravných amerických snímků. (24.02.2016)