Jiná žena

Vcelku nečekaný, intimní zážitek. Když se na plátně objevil obraz od Gustava Klimta, říkala jsem si, že to je fakt, že film působí podobně jako vídeňákovy secesní geniálnosti. Způsob vedení, vyprávění, je velmi osobitý a rozhodně v divákovi (ve mně) něco probouzel. Jenomže co? To je právě ta otázka. (21.08.2010)

Procítěné, hodné obdivu, krásné. I když většinou bývá mnohými Woodyho fanoušky jeho vážná tvorba zatracována, neumím si pomoci a vždy když vidím některý z těchto filmů, naplní mě tok myšlenek o tom, zda má Woody pravdu nebo ne, zda je možné utéct před realitou, nebo zda je život jen o tom přežít ve společnosti těch, které si vybereme za přátele a partnery. Ani Jiná žena není výjimkou. Woody Allen se stejně jako jeho idol Ingmar Bergman v Personě pustil na výpravu do nitra ženské psychiky. Nahlédl do nitra ženy, která si v padesáti letech uvědomí, že v životě jednala vždy chladně a bezcitně, že ztratila vše co mohla mít v životě krásné a že už možná nikdy nenalezne klid. Pro nikoho nic neznamená a sama sebe vidí jen v divadelní masce skrývající vše nepříjemné před jejím zrakem. Woody rozehrál jemné melodrama, které dovršil smutným, ale správným koncem a přinejmenším já vidím jeho průnik do zákoutí ženské duše jako veliký filmový počin jeho tvorby vůbec. Nebyl jsem jediný, kdo si položil otázku: Jak mohl něco takového napsat muž? (28.11.2007)

„Protože není nikdo, kdo by tě chápal. Musíš změnit svůj život." Někomu může vadit lehce rozvláčné tempo, díky kterému se zřejmě bude leckdo navzdory krátké stopáži místy lehce nudit, ale u mě tomu tak nebylo, nejspíš proto, že se mi podařilo takřka zcela naladit na tu správnou rozjímavou vlnu (což Jiná žena prostě vyžaduje). U tohoto filmu totiž musíte přemýšlet a bilancovat spolu s hlavní hrdinkou. A že je to vcelku hořké bilancování. Nicméně život v iluzi a její následné rozpoznávání mě bavilo. Stejně jako posmutnělá atmosféra, pro Woodyho typická snová sekvence a spousta myšlenkové potravy. Moc se mi líbilo Marionino napjaté čekání na další „zpověď“, naopak „to“ s Lýdií mi přišlo už zbytečné (resp. moc samoúčelné, prostě jen aby hlavní hrdinka dostala skutečně „všechno“). Konec byl moc hezký, ten dovětek považuju za jeden z Woodyho nejlepších. Silné 4*, na film bych se chtěl někdy v budoucnu podívat znovu. „Zavřela jsem tu knihu a pocítila zvláštní směs tesklivosti a naděje. A přemýšlela, jestli vzpomínka je něco co máte, nebo co jste ztratili.“ (08.08.2015)

Je to sice zvláštní, ale ryzí psychologická dramata Woodyho Allena mě oslovují snad ještě více, než jeho komediálně laděnější příběhy. Dle mého názoru se zde plně ukazuje jeho virtuózní schopnost hloubkově prokreslit nitro svých postav a nechat je projít reálnými životními strastmi a přenést jejich prožitek plnohodnotně na diváky. Konkrétně film Jiná Žena stojí na výtečném nápadu (vyrovnanou ženu rozhodí naslouchání cizích psychoterapií a donutí jí bilancovat vlastní život) a má pár hodně vydařených scén, ať již dialogových (narušená svatební party, setkání a následný konflikt s dávnou přítelkyní) nebo z hlediska filmařiny (zfilmování a prolínání vzpomínek). (07.11.2013)

Až v poslední půlhodince jsem zahlédl ono kýžené gró celého filmu, ale to už bylo jaksi pozdě, protože první hodina mě téměř uspala. Nabízí se srovnání s jiným, ne nepodobným Woodyho filmem Zaří, který má sice hodnocení nižší, ale mě přišel o poznání lepší. Oba snímky stojí na sebeuvědomění a vnitřních psychických pochodech postav. V Září se na první pohled vlastně nic neděje, což je ale správně - ono ticho po pěšině vlastně nastoluje to správné prostředí pro dokonalé vykreslení nejniternějších pocitů. V Jiné ženě se toho pro změnu děje celkem dost a nějaké vykreslování pak ustupuje ději, který nemá žádný směr a jednoduše nudí. A ač byla Gena Rowlands opravdu skvělá a snažila se sebevíc, na více než tři hvězdy to zkrátka nestačí. (27.07.2012)