Neklid

Víc „umělecké“ než Teď a tady, ale nemůžu říct, že lepší. Povedlo se obsadit obě hlavní role, místo manekýna zaujmul uzavřený podivín Enoch se svým kámošem Hiroshim, což určitě není špatně, ale možná nemuseli být oba zamilovaní teenageři tak zvláštní a jiní. Běžným vrstevníkům se vzdálili asi až příliš. Neklid ve mně nevyvolal zdaleka tolik emocí, v tom výrazně zaostal za Teď a tady. Pochvalu ale zaslouží výborná hudba. (30.09.2013)

Romance ve chvilce mezi životem a smrtí. Gus Van Sant se zase nadechl k dalšímu skvělému filmu, tentokrát na bázi amerických nezávislých snímků, natočil malý, komorní a jak už je u Guse zvykem, jemný, citlivý a navýsost příjemný film. Je až s podivem, že z příběhu tak tragického a vnitřně smutného vznikne ve finále tak pozitivně laděná, byť mírně melancholická exkurze do vytěsňovaného světa. Velmi originální romantické drama s opravdu hodně nevšední poetikou... Dospívání...Láska...Hledání...Neklid ... a někde v dálce čeká Smrt... (07.03.2012)

Pokud se mě zeptáte, co považuji za melancholický typ filmu, dám vám příklad právě Neklid. U tohoto dramatu od první minuty cítíte a tušíte, že směřuje k hořkému konci. Jeho tématem je smrt a pohled hlavních postav na ní, smíření se s ní. Celou tuto tématiku se snaží zaobalit do humorného hávu, ale stále je to snímek smutný, jenž nemusí sednout každému. Mezi herci to jiskří a funguje. Pár zajímavých námětů k zamyšlení se též najde, ale již jsem zřejmě viděl až příliš filmů na podobné téma, které prostě byly lepší. Čas ukáže, jestli si na Neklid vzpomenu jako na melancholický snímek pojednávající o tématu smrti, nebo pouze na jistý, konkrétní vnitřní pocit mého či jiného já. Uvidíme… 70% (31.03.2013)

Těším se na pokračování, kde ten mladý muž, který ztratil zájem o život, si po tomto skvělém zážitku, po devádesáti minutách napínání a citového vydírání vystřelí mozek z hlavy - ještě by k tomu distributor mohl dodat úžasný popis, něco ve stylu tohohle filmu, kde se vůbec nezminuje, že je to rakovinafriendly snímek - takhle to spíš vypadalo na něco podobného Yes Manovi. Koukal jsem se na to omylem, tenhle typ filmů není nic pro mě - kde berete ty příjemné pozitivní pocity? Já tam žádné nevidím, všechno zastinuje pravděpodobný osud hrdinky a to, že on po tom, kdy na chvilku začal "skutečně žít" stejně ztratí zájem o život ještě víc a nejspíš po závěrečných titulkách poputuje do blázince. V čem je smysl točit takové filmy? Na deprese stačí skutečný svět... (18.11.2013)

Nedokážu si pomoct, ale kdybych předem věděl, do čeho jdu, tak bych do toho nešel. Neměl jsem nervy to sledovat celé, obecně zrovna filmy o nemocných a umírajících, kterak stačí poblbnout okolí hlavu a pak si prostě umřou, nějak příliš nevyhledávám. Jedna je smířená smrtelně nemocná, druhý je mladík zralý na psychiatra. Oba vědí, co toho druhého i je samotné čeká a diváku, ty teskni, dojímej se a plač. ~ Prd. Cílené citové ždímačky, stavějící na budování vztahu a smrti jedné z postav, nežeru. ~ Jedna * za Miu na jaře a v létě, druhá za Miu na podzim a v zimě. (29.01.2012)