Teď a tady

Každý rok se objeví alespoň jeden film s tímto tématem. Now is Good mi docela připomněl loňský Restless, akorát ten působil velmi přirozeně, nenuceně a obsahoval dialogy, které byly balzámem pro uši a pohlazením pro duši. V Now is Good zoufale nefunguje romantická linie, je strašně nudná a bez energie, svůj podíl na tom má i Jeremy Irvine, který skutečně neumí hrát. Ale na jedno podívání to nebylo úplně špatné, znovu to však vidět nemusím, film spíše pro ženské publikum, u kterého určitě jedno oko nezůstane suché. (28.12.2012)

"Now is Good" by nemělo zapadnout, ačkoliv je tématem smrtelné onemocnění, tudíž předvídat směřování vyprávění není dvakrát těžké. Nicméně Dakota Fanning je dostatečně kvalitní herečka, aby utáhla prakticky celý film na svých bedrech. Dojde i na několik silných momentů (scéna s otcem a seznamem na zdi je neskutečně opravdová a upřímná) a celkově snímek nepůsobí prvoplánovitě, levně či uměle. Kniha bude zřejmě ještě o fous lepší (vlastní imaginace přeci jenom udělá své, poněvadž se úplně vytratí drobná křečovist, která je patrná v některých momentech filmu), ale tohle také není vůbec špatné, ba naopak! Citlivě a chytlavě natočené drama jedné sympatické, a zcela pochopitelně, mírně jízlivé a sarkastické dívčiny, jež se vám dostane pod kůži. U mě se zadařilo skoro dokonale. 8/10! (21.02.2013)

Ken a Barbie s rakem. Rakovinotvorné. Doslova! Rok poté, co mi nabroušené ostří vrazila do zad NEKLIDná Mia Wasikovská, se prakticky totožná věc povedla, téměř nachlup stejně sestřihané další mé oblíbené mladé herečce Dakotě Fanning. A já se ptám: "Holky proč??" Scénář na přestlamu.. Retardovaní si popláčou. (23.01.2013)

Když každej den neprožíváš jako by byl poslední, nežiješ, jen přežíváš. A taky platí, že život není tehdy ani jednou, žiješ teď a tady (!!!) Now Is Good je zkouška naší všední slepoty, nebo možná taky zaslepená romance, každopádně Dakota Fanning pěkně vyrostla (i herecky) a ten krátkej sestřih ji taky sekne. Jasně, nemůžou u toho chybět Lana Del Ray ani Ellie Goulding, natož O'Halloranův klavír a smyčce. Bojíme se, máme strach z věcí, který lze zvrátit natož pak z těch, kterým se vyhnout nejde. Bojíme se bolest cítit i prožít, i když je naší součástí, i když bez ní by radost a štěstí byly jen prázdný slova. Ol Parker je jak na pomezí dvou světů, na jedný straně všechen ten patos, andělé ve sněhu, s motorkou na pobřeží a uvědomělým manekýnem, kterýho jí sešle zatracenej osud, až doposud. A proti tomu, žádný hrdinský řeči, nebo aspoň ne tolik, jen cynickej slalom mezi vzdorem a nevyhnutelností, mezi touhou a strachem. Tess. Mám jí to věřit? Já nevím, co když to vlastně ani nečeká, nespoléhá na to? Jak je to dál? Někdo musí zemřít aby se jiný naučil žít? K čertu s tím, pořád se učíme. Tohle není dokonalej film, takový klony Aleca Baldwina mezi rodičema často nenajdete, přesto jsem se naučil dávat šanci lidskosti, bez ohledu na uměleckou formu. Jenže tohle pro mě i tu formu má, lidských [final rate: 80%] (25.02.2014)

Krásný těžký film. Kdy skutečně žijeme? Kdy jsme skutečně šťastní? V těch několika momentech, když se vznášíme v prostoru nad obřím větrákem a zažíváme pocit létání, když po soumraku sedíme na břehu moře a pozorujeme hvězdy a samozřejmě v těch několika chvílích, kdy uvnitř mozku probíhá ta vzácná chemická reakce signalizující pocit lásky. Zbytek života vlastně jen odžíváme a dožíváme. Režisér Ol Parker natočil čistý film, ten z onoho druhu divácky tak vděčné tématiky zobrazení posledního úseku člověka s ortelem nevyléčitelné choroby. Spojení dramatu a romantiky je časté a funguje, pokud si tvůrci ubalancují jemnou hranici mezi sentimentem a citovým vydíráním, což se v tomto případě povedlo skvěle, za pomoci zcela britských ingrediencí, tedy sarkasmu a černého humoru. Ol Parker je zjevně fascinován tématem, které jsou spojeny s konečností člověka, už v předchozím snímku Báječný hotel Marigold popisoval svět seniorů a jejich posledních přání, stejně jako nyní popisuje svět člověka, který ví, že smrt je blízko a chce ten krátký vymezený čas prožít naplno. Chce z něho vypustit ty momenty, kdy skutečně nežije, které vlastně nemají smysl. Teď a tady je lidský a neobyčejně procítěný film a možná ani není nejlepší z té dlouhé řady, co se rok co rok točí, ovšem emoce, které ve mne vzedmul, rozhodně měly smysl, ty necelé dvě hodiny jsem spolu s Tess opravdu žil... (29.04.2014)