Klub rváčů

Znechuceni nad konzumní společností, potřebou nepotřebného a ztracených nadějí, jsou dva nebo jeden ?!. Temná i komediální atmosféra podbarvena dobře vybranou hudbou. Film, který si bere na paškál nejen IKEU, ale celou společnost. Místy, až přehnané, hlavně ke konci film nabírá zajímavého spádu, který mohl být řešen o něco lépe, ovšem atmosféra je vykreslena bravurně a pointa filmu je bezvadná. Téměř samá chvála. Ending Song. 85% (16.02.2009)

Na tento film sa vopred vyzbrojte termoskou silnej kávy, nenechajte sa vytočiť v práci a hlavne sa doň ponorte s dobrou náladou, pretože Fincher si tentokrát pripravil ťažké sústo a za utrpené následky na divákovi neručí. Jedna depka za druhou, dokonale nabúraný systém ľudskej osobnosti, duševné trosky čerpajúce silu z krvi, bolesti, utrpenia. Ťažký námet, avšak jeho spracovanie sa podarilo na výbornú. Fincher je majstrom hrôzy a ľudskú dušu roztriešti na márne kúsky. Máte pocit, že to formálne i obsahové dusno, do ktorého ste vtiahnutí, dokážete vydržať bez väčšej psychickej ujmy na zdraví? Prečo som po vzhliadnutí tejto snímky nadobudla pocit, že mi Fincher rozbil dôkladne vybudovanú psychickú rovnováhu? (18.02.2009)

Hnusný film. Ale zároveň vynikajúci . Tento film mi naozaj zmenil život a púšťam si ho vždy keď 1. nemôžem spať, alebo 2. mám chuť niekomu napráskať alebo 3. keď v IKEA rozmýšľam ktorý kuchynský servis najlepšie vystihuje môj charakter. Marlu som zatiaľ nestretol ale snáď sa podarí. Norton je jasne lepší než Pitt, ale ani ten sa rozhodne nestráca. .... keď vidím ten koniec som rád že to šlo do distribúcie pred 11.9. :-) Po prečítaní knihy môžem len konštatovať, že i keď veľa vecí bolo zmenených , "ducha" knihy to vystihlo perfektne. V mojom svete stopuješ losa vo veľkom kaňone okolo trosiek Rockefellerovho centra.....I hope it´s coming soon. (10.02.2004)

Klub rváčů považuji za dosavadní režijní vrchol tvorby Davida Finchera. Film natočený podle literární předlohy obtížně zařaditelného amerického spisovatele Palahniuka si za stěžejní téma vybral násilí. Jsou snímky, které mají status kultu, a jsou takové, které si ho opravdu zaslouží. To jsou filmy, o kterých se dá dlouhé hodiny diskutovat, které dokáží provokovat a ke kterým je možné se stále vracet. Dokonale propracovaný scénář Klubu rváčů a Fincherovo režijní mistrovství pomohly na svět snímku, který je možné vidět podruhé i potřetí, a dokonce je možné tvrdit, že se znalostí pointy a filmového děje se opětovné sledování stává zajímavějším. Ve filmu se objeví řada bizardních situací, hlášek i šílených lidských typů, které by byly ozdobou jakékoli psychiatrické kliniky. V případě Heleny Bonham Carter se objeví i osudová žena, se kterou by se podstatná část mužského publika zapletla i za cenu vstupu do klubu. Fincherův snímek nenabízí žádná řešení a je těžké, v podstatě vyloučené, zhodnotit, z jakých vychází politických pozic. Může si ho přivlastnit anarchista stejně jako bytostný autoritář. Intelektuál ho může považovat za krutou obžalobu násilí, stejně jako jeho nekritickou oslavu. Kdo chce, může se jenom bavit nad životním příběhem jednoho chronického nespavce a jeho kumpánů. Kdo chce, může najít inspiraci pro výrobu výbušnin a spásu světa. V každém případě čas strávený nad tímhle snímkem není ztracený. Celkový dojem: 95 %. Výborné herecké obsazení, kde exceluje především Edward Norton, pro kterého musela být role mimořádně psychicky i fyzicky náročná. Slušný rozpočet, který umožnil Fincherovi pohrát si s řadou scén a trikově je obohatit, takže divák může během několika sekund vidět, jak se s pohybem kamery prázdný byt zaplňuje spoustou konzumních zbytečností, starý opuštěný dům se proměňuje v teroristickou základnu - a podobných záběrů Klub rváčů nabízí celou řadu. Po všech stránkách zajímavý film, který je obtížné zaškatulkovat, který se může a taky nemusí líbit, ale ke kterému je těžké zůstat lhostejný... (24.01.2008)

Jeden z nejchytřejších hollywoodských filmů 90. let, způsob podání přiběhu očima rozdvojené schizofrenní osoby se mi jeví jako velmi originální prostředek, který přímo přebírá funkci narace a záměrně tak mate diváka (nespolehlivý vypravěč). Film poté ještě osciluje na několika dalších rovinách, tu nejnápadnější vidím v promyšlené strategii Fight Club představit jako něco mezi hollywoodským trhákem (herecké obsazení) a tak trochu nezávislou brakovou postmoderní hříčkou. Předlohu jsem nečetl, takže nevím, jak přesně Palahniuk knihu konstruoval a to se mi knižní vydání již nějaký ten pátek válí doma na poličce. (10.05.2007)