Polytechnika

I když se v případě Polytechniky interpretační rámec (feminismus, politika, samotná událost) přímo vybízí, chci zde v krátkém komentáři shrnout několik svých stručných analytických postřehů týkajících se systémového uspořádání díla. Objevuje se (nejen) zde několik komentářů o tom, že film využívá dokumentárních postupů, což je vzhledem ke zpracovanému tématu logické. Zvolená černobílá textura by tento argument mohla podporovat, nicméně podle několika vodítek je zjevné, že neslouží toliko k zachování dokumentární autenticity, nýbrž k vyjádření stylistické příslušnosti k modernistickým tendencím Evropské kinematografie (využívání poskočného střihu, hrátky s úhly a již zmiňovaná zvolená textura). Vysoká stylizovanost je podchycována například i uspořádáním a rozostřením mrtvých těl, přičemž živé lidské objekty jsou v davových scénách pomocí střihu rozčleňovány na individuality, i když v rámci narativních kompetencí nemají žádný význam. Pokud se ovšem sleduje samotný jedinec (který není napřed vyčleněn z davu), stříhá se velmi málo a naopak kamera minimalisticky sleduje pohyb protagonisty (většinou se jedná o jednu ze 3 hlavních postav, jejichž subjektivizace je v systému důležitým aspektem). Vůbec nejzajímavější je ale práce s dlouhými záběry, a to nejen na úrovni tohoto filmu, ale i na úrovni kontextu tvorby autora. Pomalé kamerové jízdy sledující minimalistické narativní operace s téměř neutuchající melancholickou hudbou působí sice v artovém filmu skvěle, ale samozřejmě konvenčně. Kdežto soustavná práce s pomalou temporytmikou v rámci hollywoodské produkce již může vést k otázkám a touze po odpovědích... K tomu se váže ještě poslední poznámka a to ve spojitosti s kontrasty, které Villeneuve využívá a které opět podporují stylizovanost a vizuální dynamiku filmu: je to kontrast mezi násilím a krásou, resp. záběry, které sledují interiéry školy kontrastují se záběry, ve kterých sledujeme záběry na krajiny (rozlehlé, monumentální scenérie a záběry na ně ve velmi pomalém tempu).__ experiment (25.11.2017)

Horor ze života vyprávěný pohledem vraha, svědka a přeživší. Montreal 1989, ukřivděný student nenávidící nespravedlnost skrytou uvnitř feminizmu, puška​ a technická škola plná nadějných dívek... Villnevue je jako struhadlo a dostává se až ke krutému poznání, že smysl života si musíme vymyslet sami, abychom se nezbláznili. Formálně brilantní, příběhově silné byť malinko prvoplánové. (02.01.2018)

Polytechnika je pro mě přímo modelovým příkladem toho, jak by se o podobných událostech (střelba na škole) točit nemělo. Film v posledku nepřibližuje ani osobu pachatele - o kterém si odnesete leda to, že nenáviděl feministky a.k.a. ženy (to, kde se tato nenávist vzala, však nerozpracovává); ale co hůř, ani oběti jeho útoku – které až na dvě výjimky (u kterých nerozpoznám, nakolik mají, či nemají svůj předobraz mezi reálnými přeživšími; přiznávám, že tyhle postavy chápu spíš jako hypotetické ilustrace toho, jak (ne)zpracovat trauma) redukuje na rozstřílená těla. Sice ani tentokrát Villeneuve nezapřel své režijní mistrovství, ale k čemu to, když film neslouží pietním účelům (nepochybuju, že by chtěl, je na to však na jedné straně příliš naturalistický, až exploatující, na druhé pak formalisticky chladný), nýbrž toliko tomu, aby ztvrdil Vill.-ův spravedlivý hvězdný status. 40 % (05.12.2023)

Začal jsem trošičku pátrat, co je ten Denis Villeneuve zač a vypatrál jsem tenhle černobílý, francouzsky namluvený snímek mapující jeden prosincový den na montrealské polytechnice roku 1989. No jo, zase nám cpe nějaký umění, říkáte si. Ale omyl, vážení! Polytechnika je velmi syrové drama ze školních lavic, jež rozebírá traumatický dopad brutálního teroristického činu na psychiku mladého člověka. Svým mrazivým pojetím mi to v mnohém připomnělo vynikajícího Slona Guse Van Santa, který se věnoval masakru na střední škole v americkém Columbine. Villeneuve ve svém filmu využívá podobných metod, černobílá kamera nám přibližuje nevzhledný interiér budovy a komplex dlouhých chodeb, plíživé ticho a hmatatelnou bezmoc střídá hrůzný rachot hřmící zbraně a s ohledem na minimum dialogů nám snímek zprostředkovává příznačně tísnivou atmosféru. Výborná jednohubka na sychravý podzimní večer. (20.11.2015)

Filmové zpracování jedné události z roku 1989, kterou nejsem a nebudu schopná nikdy pochopit a už si vůbec nedokážu představit, jak se vyrovnávají s vlastním životem ti, kteří přežili. Možná bude jednou zfilmován i masakr, který se odehrál v Norsku a kde přišlo o život několikanásobně víc mladých lidí. A já nevím jestli chci takové filmy vidět. "Konec jednoho zla je jen krokem k druhému". (24.03.2013)