Sama v Africe

Tento film mi bolo ťažké hodnotiť, keďže hlavná postava mi bola maximálne nesympatická a jej správanie mi prišlo nepochopiteľné. Avšak na druhej strane príbeh občianskej vojny a jej vplyv na obyvateľov, ale i tých, ktorí do krajiny "nepatria" sa mi veľmi páčil a zaujal ma. Ako pozitívum vidím i výkon Isabelle Huppert, ktorá aj napriek tomu, že hrala, podľa mňa, nie zrovna pozitívnu postavu, to zahrala dobre. Avšak, aj tak mi nejde do hlavy, akoby mohla nejaká žena obetovať svoju rodinu, ale i iných ľudí, kvôli jednej úrode kávy. Myslím, že o peniaze tu vôbec nešlo, ale potom si neviem vysvetliť také konanie a preto som sa nevedela zžiť s daným príbehom. K tomu ma celkom miatlo, že som nevedela presne, kto proti komu bojuje a bolo potom ťažké sa zorientovať, komu čo hrozí a od koho. Ale samozrejme, to určite nebolo podstatné. Váhala som medzi 3/5 a 4/5, ale vďaka Isabelle a príbehu na pozadí dávam 4/5. ( MFF Bratislava 2010) (11.11.2010)

Technicky bravurně nasnímaný i vyprávěný film o malosti, aroganci, nepochopení, krátkozrakosti, sobectví, zbabělosti, lpění, pseudohrdinství, netečnosti a vůbec všem špatném, co se v lidech může pod (ú)tlakem nastřádat na obou stranách bariér, což všem přivodí jen šílenství a zmar. *** Jenže stejně jako u ostatních filmů Claire Denis mě vlastně nepříjemně dráždí, že rezignuje na příběh, na přesnější vhled do myslí a niter postav a smyslu jejich konání, že si vystačí s "významným" mlčením a "významnými" pohledy, významně pronášenými nejasnými větami, s mlhavostí, neurčitostí, a tím to končí. Tajemství je přece atraktivní, každý si do něj vsune sám, co ho přitahuje, stačí nic neodhalit, a kouzlo funguje. A navíc u filmů z Afriky (či Střední Ameriky ve Hvězdách v poledne) se to přece dá pochopit, ono míjení kolonizací nebo i dnešním invazivním byznysem do sebe násilně propojených odlišných světů, kultur, zájmů možná nic jiného nedovolí. A je pravda, že Claire Denis umí podat ten pocit zmaru, zoufalství, zcizenosti a nevyslyšené nejasné lidské touhy po patření velice věrohodně. *~ (01.09.2023)

Claire Denis buduje tichý příběh se silnou výpovědní hodnotou. Nechává vše bublat těsně pod povrchem, potom udeří. Už dlouho se mi nestalo, abych celý film poposedávala na okraji sedačky a nervózně si okusovala nehty. Režisérka ničím neplýtvá - ani hudbou, ani slovy. Ruční kamera, dlouhé záběry, přeskoky mezi tichem/hlukem. Zoufalství, strach, touha vydržet a nevzdat se. Sladkou tečkou je způsob narace. Retrospektiva už tady byla tolikrát, ale v tomhle případě dává smysl a třetí rozměr. A hlavně neruší. (16.11.2010)

,,Je to jeho země. Narodil se tu, ale ona ho nechce... '' .... Filmů z Afriky na téma bílí vypadněte, teď to tu přebíráme my domorodci, tak tu nechte všechno a buďťe rádi, že vás neodkráglujeme  je kupa. Většinou se jedná o dost  drsná dramata pná střelby, řevu, krve, prostě toho všeho co k masakrům či revolucím patří. Tady se šlo na to jinak. Toto postkoloniální drama plyne tak pomalým tempem až to začalo samotného Verbala nudit. Také je brutální, také se v něm vraždí. Vše se děje ale v poklidu, jako kdyby se ve filmu odvíjela běžná každodenní činnost na poli či v kuchyni. Myslím si, že paradoxně v tom tkví jeho síla a zhmotnění brutality. Další grády mají samozřejmě děti zápasící s váhou ákáček a jiných nakradených zbraní... Ale úplně největším psycho zážitkem bylo baštění prášků z vykradené lékárny... Ne, opravdu nejsme stejní. Tito lidé potřebují ještě několik staletí vývoje a já bych byl velice rád aby se to odehrálo někde u nich v Africe a ne u nás v Evropě. Tady se každý může vymlouvat na zlé kolonisty díky nimž je Afrika zaostalá, já si ale myslím, že se od druhé světové do řady jejích států nalilo dost a dost peněz na to aby se to vývojově hnulo někam dál. Zatím se to krom populačí exploze a hroutících se do doby převratů mnohdy výborně fungujících ekonomik nějak extra nedaří. Hrdinkou filmu je umanutá ženská, které ale jaksi nedochází, že i když žila se všemi v pohodě je pro ně bílá cizinka. A nějakému osmiletému Afričánkovi co už uzvedně ákáčko a umí střílet jsou její ideály či hodnota jejího života putna když chce její Fantu. Bohužel umanuté ženské jsou už takové. Leckteré jsou umanuté až do smrti. Milovníci kávy uvidí zpracování kávy arabica na plantážích, kde nejsou vykořisťovaní místní (to jsou takové ty cedulky a razítka na obalech). Místními myslím původní obyvatelstvo. Místní co tam žili, pracovali a dávali práci těm původním místním, ti naopak vykořisťováni leckde ještě jsou. Dávám za 4 pytle pěkně napražené kávičky. * * * * (19.07.2021)

Varacia voda bubloce, až nakoniec úplne vyvrie a je dosť možné že popáli. Áno, ostávam obarený tou všadeprítomnou živočíšnosťou, tým tvrdošijným vzdorom usadenej matky (Isabelle Huppert), psychickým prepnutím jej syna (Nicolas Duvauchelle), pridusenou charizmou povstalca Boxera (Isaach De Bankolé) a tá nezastaviteľná bezvýchodnosť (?), tvrdé… Predobré striedanie "handycamu" a statívu (pozorné priblíženie tamojších lokácií, rozruch, ticho, reč tvárí, reč zbraní), ktoré má za následok podvedomé preniknutie do tepajúceho, rasovo nepokojného prostredia. Okrem toho superiórne znejúce, synťákom vymaznané gitarové rify (a.k.a. "Dead man") spôsobujú, že celý tento vyhrotený a zamysleniahodný rozkol dostáva ešte iný-silnejší rozmer. Eklatantná je potom aj neústupná-náročná-nezbedná, ale zato nemonotónna a veľmi osobná narácia. Odprostená od doslovnosti/umelosti, plná nehumánnosti/ničomnosti. Začína tam, kde končí, nič nerozlišuje a samozrejme nezabúda na zašpicatený dovetok. "White material" má navrch už len tým ako nevypočítavo sa dorozumieva s divákom, nevydiera ho, neklame ho a cez jednu komornú (avšak ani trochu kľudnú) story o hrdej pestovateľke kávy zabŕda do jedného kolosálne rozboľaveného príbehu celého sveta. Nedocenené... (13.04.2011)