Neopouštěj mě

Neplakala jsem, zuřila jsem a čuměla v šoku, i když bez emocí, bez drásání nervů. Přesně ve stylu podání filmu, tzn. bez zájmu, lhostejně, jak když řeka plyne, pomalu, nudně, bez začátku, konce... Odmítám se podepsat pod snůšku pesimismu, deprese, antihumanity, slova dárcovství, mrzačení čistoty dětství, nadějí mládí, těla i ducha, sebevražda. Je mi jedno, jaký rozsah má "velká myšlenka" autora, já to vidím svým nitrem, svým pohledem, který říká všechno špatně. Čus bus. (24.10.2012)

Těžko se mi tento film hodnotí. Četla jsem knižní předlohu a proto asi nebudu moc objektivní. Kniha je geniální a ukrývá v sobě jisté poselství o tom, kam dost možná jako lidstvo směřujeme. Věřím, že u těch co nečetli knihu, musel film vyvolat spoustu otázek typu, jak to všechno vlastně funguje a hlavně, proč se postavy chovají tak, jak se chovají. Ve filmu není zkrátka čas nahlédnout do hloubky toho všeho, nebo vcítit se do hlavních postav. Geniálnost knihy byla hlavně ve schopnosti autora, vcítit čtenáře do každé z postav, vše vám přišlo naprosto přirozené, právě ta přirozenost a to, jak jsou postavy smířené se svým osudem, je na knize možná to nejemotivnější a zároveň nejděsivější. Čtenáři si můžou film vychutnat daleko více, protože se už nepotřebují ptát na otázky, které znají z knihy. Pak je jen na nich, zda se jim toto převedení z knihy na plátno líbí, nebo ne. Věřím, že většina nečtenářů knihy si po skončení řekne "to bylo trochu divné", nebo "nereálné", protože než to všechno vstřebají, celou tu šokující pravdu, tak děj skočí úplně jinam a je velice těžké postavy pochopit. Škoda. Uvažovala jsem, že dám 4*, ale to by bylo spíše jen z mé lásky ke knižní předloze, tak tedy hodnotím 3*, i za to, že mi vymazali pro mě jeden z nejsilnějších momentů knihy. Možná, že po druhé projekci, nebo v jiném rozpoložení tu * přidám, ale zatím určitě ne, bolí mě to o to více, že se jedná o jeden z mých nejočekávanějších filmů roku. (02.01.2011)

Celkový děj pochmurně táhlý, místy hranicí s nezáživností, ale výsledná pointa je kvalitní a pochuchává tak můj názor na klonování lidí pro dárcovství orgánů. Citová pavučina je možná schválně nedopracovaná, snad k zvýraznění svéráznosti Tommyho, no je lepší nad věcmi moc nepřemýšlet - u filmu to platí dvojnásob. 70% (29.03.2011)

Silně fotogenické v každém druhém záběru. U pocitových filmů ale dost záleží na schopnosti tvůrců pocity stimulovat - tady se výsledek potuluje mezi nezáživným melodramatem (umocněným otravně sentimentální hudbou) a úmyslně vyprázdněnou dystopií (umocněnou stejně vyprázdněnými interiéry i exteriéry). Zasáhnout dovede jen málokdy, nicméně díky kameře a melancholické bezvýchodnosti pořád stojí za vidění. (04.02.2015)

[IFF, Bratislava 2010] Domnievam sa, že nezámerne rozdielne sformulovanie postupného a neodvratného usmrcovania "účelových stvorení"-darcov, ktoré do bodky nešpecifikuje reťazec fungovania takýchto aktivít nie je načisto k zahodeniu => je tématicky funkčné a nevypočítavo filantropické. Mark Romanek vsádza na istotu, čo sa týka panoramatického pojatia lemuje svoju intímnu romancu príslovečnými postojmi, na základe ktorých reliéfne nakladá jak s elyzejskými notami od Rachel Portman, tak s ohnivou zviazanosťou a žiaľnou predurčenosťou zamilovaného páru. Príjem emocionality je teda zaručený (mal som občas na mále), ale (po menšom zrekapitulovaní) mi schádza väčšie prepracovanie vzťahu Kathy/Tommy a taká ta dlhodobejšia reflexia, ktorá je prechovávaná v mnohých ázijských pokladoch. Takže vytrženie z tohto senzitívnejšieho/komornejšieho "Ostrova" , ktoré vo mne kulminovalo hneď po projekcií už pozvoľne vyprcháva a renomovaný literát Kazuo Ishiguro si ma najskôr asi získa pri jednej z jeho úctyhodných knižných väzieb. (12.11.2010)