Divotvorný klobouk

Jeden z mála filmů padesátých let na který se ještě dalo dívat.. Budovatelská atmosféra stalinismu zde ještě nepronikla naplno. Film byl ale i tak označen za hodně formalistický (několikrát upraven, předělán a nakonec i zkrácen) a kritika ho smetla nemilosrdně ze stolu, pouze prý Saša Rašilov ve své charakterní tragické úloze hloupého kupce Koliáše, kde spojoval grotesknost s odpudivostí, lakomství a škudlilství které se mu nakonec i vymstilo, došel nakonec svým výkonem k milosti. Těžko tedy říct jaká byla vůbec původní Radokova koncepce. Hodnotím vysoko, pro mě osobně je to druhý nejlepší Radokův film, hned po Daleké cestě. Škoda že toho nenatočil tento celkem neprávem opomíjený režisér přeci jen o trochu víc. Doba mu prostě nepřála realizovat své jistě důsledné umělecké představy... (11.05.2006)

Samotný příběh o potrestání lakoty a nespravedlnosti je nosný, jenže jednoduchá anekdota, která by stačila na 20minutovou televizní miniaturu, je tady natažená do stopáže celovečerního filmu, a to pochopitelně spolu se zastaralou hudbou a prvorepublikovým tempem dělá svoje, takže přes slušné herecké obsazení a vtipnou pointu nemůžu dát víc. Celkový dojem: 45 %. (03.01.2011)

Den nedožitých stých narozenin Alfréda Radoka jsem oslavil opětovným shlédnutím torza filmu, který tenkrát soudruzi nerozdýchali. A přitom to byla jen letitá klasická divadelní fraška. Jsou tam zajímavé záběry kamerou, pár dobrých herců a film jako celek jakž takž funguje. Co ale vlastně tenkrát chtěl natočil pan Radok, se už asi nedozvíme. :( (17.12.2014)

Že byl pořádně zkrácen, je na filmu bohužel vážně znát. Hezká nálada, která mě nutila sledovat ho od začátku do konce s úsměvem, podupávat si nohou do rytmu a málem si i prozpěvovat jednoduchoučké kramářské refrény, naštěstí neutrpěla. Radokova režie je nesmírně živá, kamera si hledá zajímavé úhly a jen málokdy je v klidu, více než zmínku si určitě zaslouží také Sternwaldova chytlavá hudba. V Divotvorném klobouku se navíc sešla řada skvělých herců, z nichž ovšem málokdo dostal tak velký prostor, jaký by si zasloužil (což asi bude hlavní důsledek zkrácení). (15.12.2014)

"Není proto Radokův film pokusem o mistrovství formy, ale dílem formalistickým, dílem, které varuje. Tento zásadní přístup autorův k zfilmování Klicpery se projevuje i v hudbě a většinou i v hereckých výkonech, které nepřesahují průměr operety. Výjimkou je jen Koliáš laureáta státní ceny Saši Rašilova. I on je však šněrován režisérovým formalismem." Slova filmového kritika Jana Klimenta, zástance ortodoxního marxleninského pohledu na umění, který patřil k vůbec nejděsivějším postavám domácí poúnorové žurnalistiky, následovaný ještě několika dalšími křiklouny, zůstávají do jisté míry výmluvnou reflexí doby, ve které Radokův snímek vznikal. Útočná divadelní hra obrozeneckého dramatika Václava Klimenta Klicpery provokovala komunistické cenzory už svým zpracováním a zcela atypickou stylizací do podoby muzikálové veselohry. Rozverný příběh o lidské hlouposti, symbolizované lakomým městským kupcem, kterému je v závěru nasazena na hlavu místo zázračného klobouku oslí hlava, totiž až nebezpečně připomínal události a okamžiky, související s právě probíhajícími čistkami v řadách odpůrců (i přívrženců) komunistické strany. Bouře, která se po premiéře filmu rozpoutala, smetla nejen ctižádostivého a nepřizpůsobivého Radoka, ale i veškeré pokusy vymanit český film z bahna apatie a podprůměrnosti. Saša Rašilov v roli chamtivého Koliáše ovšem ukázal i druhou tvář svého mimořádného dramatického talentu – v jeho pojetí bezcitného lakomého škudlila a zároveň hlupáka se snoubí grotesknost s odpudivostí. Divotvorný klobouk, jakkoliv zavržený a neuznávaný, tvoří jeden z důležitých filmových vrcholů jinak velice skromné režijní tvorby Alfreda Radoka, nacházejícího umělecký azyl teprve v realizaci legendární Laterny magiky a později také na scéně Městských divadel pražských. (27.03.2010)