Galimatyáš

Dost dlouhou dobu jsem neviděl bláznivě úchylnou komedii, která by ale nebyla natolik bláznivá, až by byla blbá, a pořád by dokázala pobavit. Teda, přesně ten typ komedií, který se tehdá rodil hlavně z Francie. Galimatyáš je ale přesně ten typ filmu, který jsem dlouho neviděl a hrozně jsem ho potřeboval. Perfektně jsem se pobavil...Jediný problém byl akorát v samotným režisérovi. Kolikrát to totiž s těmi všemi nápady přeháněl tak, že už ani nešlo o komedii, ale spíš o nějaké umělecké dílo. (29.03.2011)

Jeunet dokáže stvořit překrásné momenty (závěrečná tancující sukýnka bez tanečnice mluví za vše), ve vší té barevné přestylizovanosti, podivnosti charakterů a snaze o "francouzskost" ale najednou nějak ztratil. Galimatyáš není propracovaný, postrádá eleganci a občas to tak nějak přestává být sranda. Postavy jsou pak vlastně strašně nezajímavé (výjimkou jest pochopitelně Pinon) (12.12.2009)

Je to bláznivé, trhlé, šílené a přesto vše geniální filmařské řemeslo. Podpis a styl Jean-Pierre Jeuneta je opět na sto procent patrný, jako minimálně tak pro mě chytlavý. Technicky vypiplané do nejmenších detailů s propracovanýma postavama. Hlavníma i vedlejšíma. Sice o stupínek méně propracované, než Příliš dlouhé zásnuby, ale to ať vezme čert. Bavil jsem se, radoval a přesto to nebyla trapná fádní komedie. Musím přiznat že tomuto stylu filmu o trochu více tíhnu, ovšem i díky tomu chápu ty, jenž jej hodnotí i odpadově. Nesedne to každému, mě to však vzalo tam kde mělo. Tady nejde ani tolik o realističnost, jako o umělecký prožitek. A ten zde pro mě hrál velkou roli. 80% (09.08.2014)

Tvorba Jean-Pierre Jeuneta se může pro někoho zdát problematická. Spíše než poctivý vypravěč je vizualistou, který na rozdíl například od „multifunkčního“ Spielberga užívá stále stejného stylu. Ač tedy střídá všemožné žánry, vždy uplatňuje totožné trademarky a právě na toto doplatil jím režírovaný čtvrtý Vetřelec – po klaustrofobickém prvním díle, akční militaristické dvojce a depresivním thrillerovém třetím díle Jeunet nachystal fanouškům série ve žlutých filtrech utopené pokračování, ve kterém se snoubila grotesknost s komiksovou nadsazeností. Mnoho diváků tuto radikální změnu v sérii (nikoliv však v Jeunetově stylu) neustálo, já osobně jsem si však Jeunetova, dalo by se říci autorského, Vetřelce zamiloval. Uvědomuji si narativní plochost některých z jeho děl, jistou poetickou podlézavost oceňované Amélie z Montmartru, samoúčelnost některých prvků v Příliš dlouhých zásnubách (a vlastně v jeho kinematografii celkově…) a nově i povrchnost a samoúčelnost celého Galimatyáše – z onoho narativního hlediska ovšem. ____ Nejvíce propracované postavy byly v oněch Příliš dlouhých zásnubách, o něco méně pak v Amélii, Galimatyáš se pak nachází na odvrácené straně spektra, kdy jsou postavy už pouhými karikaturami vynikajícími v určité věci a popravdě vám toho o nich více poví jejich vzhled než narace. Vzhledem k tomu, že je Jeunetova tvorba již od samých začátků ovlivněna groteskou a komiksy, nelze tento fakt shledávat překvapivým, avšak takový přístup má za následek nefunkčnost vztahů mezi postavami a divákovu neschopnost se do nich vžít. ____ Z libovolné scény lze vyčíst, že Jeunet k ní nepřistupuje jako vypravěč, nýbrž jako inscenátor – vypráví obrazem, klade důraz na mizanscénu, upřednostňuje gesta před slovy a spíše než k divadlu inklinuje k oné grotesce. Místo lišáckého přístupu k naraci (viz Nolan, Chan-wook Park, ad.) se soustředí z hlediska narativního na jednotlivosti „na jedno použití“. Celý film je prošpikovaný množstvím nápadů, je vizuálně hravý (v několika záběrech se nachází billboard s obrazem právě onoho záběru a v něm se pak nachází další billboard, atd.) a po vzoru asijské kinematografie žánrově neukotvený. Ve své podstatě se jedná o heist-movie ve stylu Dannyho parťáků s jasnými sociálně kritickými a satirickými prvky (zbrojní průmysl). Film je zábavný a vtipný a veškeré snahy o větší drama jsou úmyslně zesměšňovány, což je vzhledem k plochosti postav jen a jen dobře. Galimatyáš není tak špatný, jak se o něm píše, jen k němu musí být přistupováno s jasnými diváckými požadavky a být tolerantní k režisérově přístupu k vyprávění. Každý naratolog bude zajisté zuřit nad povrchností a jednoduchostí celého díla, ale co si budeme nalhávat, Jeunet nikdy neohromoval způsoby vyprávění, nýbrž malebnými obrázky, specifickou atmosférou, groteskností a kvanty originálních nápadů. V tomto případě lze Galimatyáš považovat za úspěch. Amélie z Montmartru spolu s Příliš dlouhými zásnubami však nad ním ční o poznání výše. Nepochybně. (08.09.2010)

Moc jsem nepobíral, co se právě děje a proč se tak děje - skutečnost akceptovatelná možná u děl Davida Lynche, nikoliv u lehké francouzské komedie. Uhozené/bláznivé/geniální vtipy a scénky všeho druhu (fingovaný převoz na letiště) potěší, pobaví a občas i tu salvu smíchu spustí, nic je ovšem nespojuje, proto jsem v době, kdy se na plátně zrovna nepředváděla udělátka z odpadků jen nechápavě a nevěřícně zíral. A z toho nikdy nemám dobrý pocit. 50% (FFF 2009) (23.11.2009)