Povolání: Reportér

Pomaly sa ustaľujem v názore na Antonioniho tvorbu - Zväčšenina, po nej medzera a nakoniec všetko ostatné, vrátane dnešného filmu. Prekvapilo ma, že je považovaný za jeden z najatraktívnejších Antonioniho filmov. Keby niekto napísal o najpomalšie plynúcom, stotožnil by som sa skôr. Príbehovo to bol pomerne jednoduchý útekový film a filozoficko-existenciálne presahy v ňom presahujú akurát moje chápanie. Dokonca aj ospevovaný Nicholsonov výkon mi pripadal rozpačitý. Neviem, čo by ešte bolo hodné pozornosti, aby sa film dostal zo štandardného trojhviezdičkového hodnotenia. (26.12.2014)

Druhý život? A nebyl by později stejně nutný i třetí? A čtvrtý? V oněch pustých krajinách a pouštích není prázdno, jsou naopak plné - otázek. Čím pustější, tím hlubší. Podobně jsou na tom Gaudího stavby - jsou hluché a neodpovídají. Otázky, které člověkem zamávají, a o kterých se nedá už ani předstírat, že tu nejsou. Jakmile totiž vyvstanou, nedá se vrátit zpět (ale kam?). ... A odpovědi leží v nedohlednu, vlastně ani tam ne - jediné zrnko prachu v sobě nemá tu naději. K tomu ta podivná a "nepřirozená" smrt! (ani ta jakoby nebyla odpovědí). Tak kde tedy? Uf.. (pocit, jakobych se řízl do ruky. Nebo do krku) // 30.5.2020 Původní Antonioniho "ideální" verze měla prý 4 hodiny.. To by byl teprve bjiák! (12.05.2018)

Hypnóza Antonionových záberov má neobyčajné kúzlo. Dejovosť-nedejovosť... kontinuálnosť liniek napomáha k ďaleko osobnejšiemu vniknutiu do sveta jednotlivca a jeho strádania sa v ňom. Okázalo sa vyhýba lacným klišé s kriminálnou zápletkou a jej opulentným rozuzlením. Zaujíma ho to, ako vnímajú jeho postavy svoje problémy a kde hľadajú východisko z neho, hoci o nich nemajú veľké ilúzie. David nehľadal vykúpenie a katarziu "zmenou svojej identity", kľúčová bola pre ňho akútna zmena pozornosti na jeho osobu a mylný únik z dovtedajšieho neukojeného súkromného života. (15.12.2020)

Film o samotáři pro samotáře. Jako jsem já. Dnes nepříliš známý Antonioniho film s Nicholsonem se klasicky filosoficky táhne, což je Antonioniho trademark. Hlavně na začátku, ale postupně vás vtáhne do myšlenkových pochodů Jackovy postavy, které se naskytne příležitost žít nový život pod jinou identitou. Antonioni se typicky nesnaží budovat příběh, ale spíš zpovzdálí zachycuje posloupnost událostí. Kvalitní film se pozná tak, že ve vás rezonuje ještě dlouho po skončení. THE PASSENGER je toho příkladem. (27.12.2018)

Z terénu na suchu. Na samotě. Hloub, do proudu, k pramenu bytí. Host po hotelích cizoty, začarované, zrcadlící krajiny. Přes recepci prázdných niter, jiter. Éterem opakovaného déjá vu. Formát živlů umírněný. Klient nové identity, nové epochy. Ztepilý totem osvícený vědomím, slečnou společnicí, rozmarýnkou života. Unaven, opouští sám sebe, mění exteriér, ale interiér interiérem zůstane. Prchavé cestě člověka na křižovatce, zákon přírody se nevyhne. (20.01.2019)