Věrná kopie

toto bylo pro mě velké zklamání, hlavně kvůli zdejšímu vysokému hodnocení - hlavně u mých oblíbenců, kterému nerozumím. Už dlouho jsem neviděl tak "nefilmově" vyprávěný děj a vyloženě jsem se u něho nudil. Kamera byla hodně nezáživná a obraz mi připadal zbytečný i vzhledem k tomu, co tam ti hlavní postavy řešili a dělali. Možná by příběh víc vynikl v rozhlasové hře nebo v divadle. Ta hvězdička má u mě skoro namále, ale odpad by si to nezasloužilo. (17.12.2011)

Nápad, na kterém je film založen, je opravdu podivuhodný. Ještě podivnější ovšem je, že v průběhu filmu nikterak zajímavě nepůsobí - to proto, že se hranice smazávají a divák tak sám neví podle čeho se řídit. Až po shlédnutí vyplave na povrch bizarnost toho, co jsme právě viděli. Vadila mi poněkud neartová ukecanost, ale dvě krásné tiché scény před zrcadlem to nakonec strhly ze tří hvězd na čtyři. (14.03.2011)

Smilla má laptop asi z roku 10 000 p. n. l., proto, když se na tomto zázraku techniky kouká na film, nemá cenu pouštět si žádnej vizuální skvost, kterej vynikne jen v případě, že jste vlastníkem grafické karty, tudíž se dá očekávat, že se z ní stane velká odbornice na komorní dramata z iránské distribuce. Začne pěkně zlehka, film postavený na dialogu, hmm, to snad pochopí, hraje Juliette Binoche, která je moc hezká a baví už jen pohled na ni, supr. A ono ouha, režisér Abbas Kiarostami nám naservíroval zamotanou hru plnou postřehů o mezilidských vztazích a dlouholetém partnerství, kde nic není takové, jak se na první pohled zdá, takže docela makačka na Smillyn mozkový závit. Těžko říct, jestli to pochopila, ale jako výlet po toskánských památkách to bylo prej moc fajn. (14.08.2014)

V podstatě jen polodetaily mluvících hlav, a to často i tam, kde by měl být třeba celek (když se chce spisovatel kochat krajinou), nebo detail (podpisuje knihu). Zatímco u Linklaterových filmů dialog odněkud někam směřuje, má vnitřní napětí, informaci pro diváka a nese s sebou nějaký příběh, který postupně rozplétáme, zde se často jen medituje, někdy ani to ne, a vztah obou postav není jasný - proto to pak hapruje. Proč on za ní přišel? Proč se nechává zatahovat do tak pitomé hry? Ta ženská je nepořádná (střevíček na předním sedadle), hysterická, nepříjemná, chybí jí jakékoliv kouzlo. A mezi námi, Juliette Binoche zde vypadá poněkud staře a opotřebovaně, nemůžu si pomoct. Zbytečně promarněný potenciál, protože některé myšlenky jsou zajímavé ("není jednoduché být jednoduchý", "cíleně jet bez cíle")... - EDIT - MOŽNÝ SPOILER!: Totiž, kdyby byl vztah obou postav jasný, divák by s nimi "šel" a víc si to užíval. Ale takovéhle tápání, jaká ze tří variant je ta pravá, je k ničemu. (Jsou skutečně manželé a jen hrají - pak to kopíruje Promiň, jsi ženatý nebo Dva na cestě. - Skutečně se neznali a jen hrají? Pak to kopíruje Linklatera. - Nebo je to jeho milenka a on netuší, že z poměru tehdy s ní má dítě? Pak to kopíruje některé italské filmy.) (02.05.2011)

Copie conforme má jeden význam přesně se kryjící i s českým překladem. To však Abbasu Kiarostamimu nevadí, aby na tomto definitoricky jednoznačném pojmu, nezaložil konverzační drama. Z kopie dokumentu se stává umělecká kopie a posléze, jako vyvrcholení, kopie lidského vztahu (zde virtuální manželství, jehož jedna strana přesvědčuje druhou o jeho realitě). Pokud, jak se říká, jsou všechny ženy stejné, může si jakákoli žena nárokovat jakéhokoli muže jako manžela. Ale pozor, nejspíš ho musí přesvědčit, že jejím manželem už je. Třeba ho zavede do hotelu, kde spolu kdysi strávili svatební noc; a je překvapena, že nevidí (a necítí) to, co tehdy. Možnosti muže se zužují: teď už si může jen buď vzpomenout nebo ne. Pokud si nevzpomene, pak je to samozřejmě možné, neboť všechno se časem mění: hotel, okolí, muž i žena. Předložená kopie je ale notářsky ověřena. Bránit se tomu je zbytečné. Juliette Binocheová, která už natočila tolik filmů jako Jean-Pierre Léaud, působí ve filmu nepřesvědčivě, buď ví o tom, co hraje, příliš mnoho, nebo své roli nerozumí. (01.08.2020)