3 sezóny v pekle

Zpravidla patřím mezi tu menšinu, která nové české filmy nezatracuje jako jiní již z principu, ale v tomhle případě musím bohužel udělat výjimku. Tak velké zklamání jsem nečekal. Prvním kamenem úrazu je totálně nesympatický hlavní hrdina, drzý spratek, exhibicionista, nefachčenko, rádoby básník s hloupými (ne) verši, neustále žvýkající to své žváro, snažící se žít nekonvenčním a nezávislým stylem života umělce (ale bez pomoci ostatních by si ani neškrtl). Po celou dobu filmu jsem se k němu snažil najít cestu, ale nepodařilo se mi to. Ani jeho nespoutaná milenka mi k srdci příliš nepřirostla. Alespoň, že zde byli ve vedlejších rolích solidní Kraus, Krobot, Huba a Pauhofová, kteří mě jako herci nezklamali. Příběh také nebyl nic moc, až směrem ke konci začal být trochu zajímavější, ale mnohdy mi přišel docela mimo realitu (ti 2 ptáčci měli z pekla štěstí, že je nezavřeli do klícky hned ze začátku). Technická stránka špatná nebyla, ovšem ta občas lehce zamžená kamera mě docela rušila. A jestliže někomu smrdí přemíra hoven v Menzelově filmu Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina, tady by se jimi měl udusit. Dělám to nerad, ale víc než na 2* tenhle film opravdu nemá. (09.07.2012)

V kontextu se stejně starým Protektorem jsou 3 sezóny v pekle diváčtějším a, dejme tomu, smysluplnějším filmem. Ovšem v kontextu naprostého vylhaného braku, který jen prohloubil propast mezi Protektorátem a Třetí republikou. 3 sezóny v pekle jsou nejnovějším příkladem nejtěžšího kamene úrazu v recepci vnímání historie po květnové revoluci našimi současníky. HOVNO bylo povýšeno na prvního novodobého teenagera, zapomenuty byly potápky a bedly. Nikdy se už patrně nedočkám rovnosti mezi frustrací z heydrichiády a Února, nadále budu jen žasnout nad tím, jak lze současně vyložit konec 40. let, protože to je doba, kdy začalo něco, co pominulo celkem nedávno, ale doba do roku 1945 už zřejmě nebude nikdy akceptována jinak, než jak ji očernili noví rudí protektoři. Přátelé, tohle je myšlenkové fiasko ve třech aktech zabalené do solidního filmu, který kupodivu funguje, ale výlučně na bázi nereality. Zkrátka a jednoduše, byl nám odepřen rok nula... Po letech od Tmavomodrého světa jsem se dočkala Hádka v roli, která mu sedla a opět se stal dominantním mezi současnými koloušky, kteří tu a tam mají možnost si i zahrát, ne jen existovat z minulých úspěchů. Kraus si v tom nejlepším slova smyslu vzpomněl na své původní povolání a nebavil, ale zaujal. Martin Huba nezklamal svou již dříve mnohokrát potvrzenou vysokou laťku, Kostelný a Krobot pro jednou neurazili, zbyteční byli jen tací úrovně Rupperta, Pauhofové a Kerestešové. Cením si výkonu Karoliny Gruszké, nikoli ale jejího dabingu. A soundtrack je půvabný. Takže jestliže má český film budoucnost, tak jedině v koprodukci, sám na to už nemá. #kinobus (22.06.2010)

Humbuk kolem nepochopitelně přeceňovaného „Protektora“, jakož i českého lva pro naši neafektovanější herečku jsem dodnes nerozdýchala. Slovenské drama „Pokoj v duši“ Vladimíra Balka a technicky precizní, esteticky krásný film výtvarníka Tomáše Mašína, byly pro mne nejzajímavější domácí filmy roku 2009. Velké plátno ten dojem samozřejmě umocnilo, ale krom herců a výpravy cením především skutečnost, že „3 sezóny v pekle“ se vracejí k tragickým únorovým událostem českých dějin, které filmaři jinak celkem opomíjejí. (18.03.2012)

Čím to sakra je, že když u nás vznikne jen trošku jiný film, mnoho lidí se může zbláznit z toho, že je to událost fenomenálního významu??? Přitom ročně u nás vznikají jeden, dva vynikající snímky, tři nadprůměrné, přibližně deset šedivých a zbytek kolem bodu mrazu. Liší se pouze počet, natáčí se čím dál větší množství, což je div, vzhledem k financování a tak. No a tenhle příklad? Z druhé kategorie. Nevidím sebemenší důvod, dělat z něj něco víc. Tečka. (01.02.2010)

Spadl mi kámen ze srdce – naděje, které jsem do Mašínova filmu vkládal, se splnily beze zbytku. 3 sezóny v pekle jsou stejné jako jejich hlavní postava – zažrané do sebe, do své fantazie, překotné, naivně horující a místy velmi přesvědčivé. I když po expozici, která překypuje výbornými vizuálními metaforami a filozofujícími vhledy do života poválečné inteligenci, nastoupí trochu tuctová romance, Mašínův snímek si jako zázrakem drží integritu a jasné morální poselství. Můžeme se bavit o tom, že podobně jako Heinz i film sám až příliš rád poslouchá sám sebe, ale postavy i jejich činy vyplynou do zcela konzistentního podobenství člověka hozeného pod kola dějin. Na 3 sezónách se mi zamlouvá jejich přístupnost – své si najde jak znalec dobové společnosti a osobnosti Egona Bondyho, tak ten, kdo si "největšího ne-žijícího básníka" plete s prodavačem z německého teleshoppingu... a Kryštof Hádek se konečně etabluje jako velký herec. Tomáši Mašínovi patří dík, že 50. léta nahlédl bez ignoranství, přepjatosti a navyklých schémat. Vyvodil z nich morální poselství sice třeskutě prosté, ale platné naprosto univerzálně. Někdy je důležitější než velkolepá IDEA... prosté lidské HOVNO. (18.11.2009)