Režie:
E. F. BurianKamera:
Jan RothHudba:
E. F. BurianHrají:
Jiřina Stránská, Rudolf Hrušínský, Lola Skrbková, Zdeněk Podlipný, Jarmila Bechyňová, Pavla Machníková, Zdeňka PodlipnáObsahy(1)
Adaptace novely Boženy Benešové Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová (1936). Věře je jedenáct let a po smrti rodičů žije se svou babičkou. Ta jí naprosto nerozumí, nepoznává v ní svého milovaného syna a má hrůzu z genů své snachy, která byla "jen" prodavačka. Věra raději utíká do svého vlastního světa, kde neslyší babiččiny nářky, přemýšlí nad dobrem a zlem a její míče se stávají španělskými šlechtici. Do její "oblasti" také jednoho dne vtrhne mladý poeta Jaroslav. Touha naučit se španělsky však Věru přivede k panu Lábovi, pedofilní fosílii ze Suché ulice.... (Ony)
(více)Recenze (20)
Je vidět, že EFB má látku nastudovanou a přesně ví, kde přitlačit na pilu. Atmosféra je mnohdy opravdu mrazivá. Na druhou stranu je vidět vžitá divadelnost a ta je na škodu. Kamera je statická, scény stále stejné (i exteriéry) a navrch otravné prolínačky nasekané skoro do každého střihu. Fascinující je zachycení dobového chování (nebo jeho přenesení z knižní předlohy) a také téma, které je přeci jen na prvorepublikovou tvorbu značně nezvyklé. Rozhodně stojí za shlédnutí. ()
Historická kuriozitka. 1) O málokterém filmu lze říci, že je tak zoufale outdated, jako o Věře Lukášové. Použitý dobový jazyk teenagerů mi dnes připadá směšně absurdní. 2) Pozornost upoutá 19letý Rudolf Hrušínský či roztomilý 41letý Zdeněk Podlipný (vilný dědeček s fajfkou Emerich Láb). ()
Věra Lukášová je avantgardním, a tudíž nevšedním filmovým počinem. Emil František Burian těžil z toho, že knižní předlohu Boženy Benešové zadaptoval již předtím pro svou divadelní scénu a využil tak i herce, sžité se svými rolemi. Věra Lukášová, to je generační kontrast a vzájemné nepochopení, pozvolné probouzení se do světa dospělosti a nástrahy, jež při tomto probouzení mohou číhat, a kostrbaté počátky seznamování se mezi dívčími a chlapeckými světy. Za úchvatné považuji surrealistické okamžiky, odemykají nitra dokořán, a to ve skrytých bolestech, v intimních traumatech, v pochybnostech a v očekávání. Odhalují nejhlubší lidské pocity a vnímání života. Jsou psychedelické, dadaistické, poetické. Jsou vyjevením nejcitlivějších myšlenek. Právě těmito okamžiky získává filmové dílo svou netradičně emoční intenzitu a niternou skutečnost. Žádný problém nemám ani s věkem postav (potřeba doba), ani s jejich hereckým podáním (zapadá to přesně do avantgardního předsevzetí). Hlavní postavou surrealistického básnění je samozřejmě Věra Lukášová (velmi zajímavá Jiřina Stránská), sirota v prohlubujícím se nedorozumění s babičkou a dychtivě objevující nový a jí doposud neznámý život. Svět představ a svět reality, svět lákavý a svět zraňující, svět nadějí a svět zklamání a vše se dohromady mísí a dívenkou třese, přesto ji nesetřese. Hlavní mužskou, přesněji řečeno pro intence děje chlapeckou, postavou je Jaroslav Kohout (pozoruhodný Rudolf Hrušínský), pražský mladík na venkově na prázdninovém pobytu. Potřeby a způsoby dívek jsou odlišné od těch chlapeckých, ale nejdříve je nutno si je ozkoušet. Z dalších postav stojí za zmínku již jen Věřina babička v neustálé nespokojenosti s vnučkou a s doposud nepřekonanou osobní bolestí Vilemína Lukášová (Lola Skrbková), a po malých dívenkách chtivý stařec Emerich Láb (velmi dobrý Zdeněk Podlipný). Věra Lukášová od Emila Františka je výjimečným filmem se silnou dávkou poezie, surrealismu a emocí. Pozoruhodný avantgardní filmový prožitek, cele plný poezie obrazu a výrazu! ()
Ve své době znamenal tento film zajímavý experiment. Avantgardní umělec E. F. Burian se rozhodl na počátku války natočit snímek, který programově plul proti proudu tehdejší filmové vlny, zaměřené spíše na veseloherní a romantickou produkci. Burian se tímto dílem pokusil o vytvoření filmové básně, o poetický film, v té době neznámý a proto i riskantní. Vycházel z inscenace uváděné v jeho vlastním divadle a z původní předlohy, kterou byla novela dnes již pozapomenuté spisovatelky Boženy Benešové. Ta zde na malém prostoru zachytila složité vztahy romantického mládí, střetávajícího se s dvojí neromantickou životní realitou. Tedy něco, co je v podstatě nefilmové. Burian tuto domněnku svým režijním postupem jen potvrdil. Ponechal umělecký důraz na slovu a herecké výkony nepřizpůsobil požadavkům filmové řeči, navíc zde vystupovali herci, kteří neměli téměř žádné zkušenosti s filmovou kamerou. To vše se odráží ve výkonu mladé Jiřiny Stránské, která však navzdory tomu dokázala dát hlavní hrdince nejen romantické zasnění dospívajícího děvčete, ale i onen půvabný neklid citlivého srdce, do něhož se vkrádají první milostné city. O něco přirozenější byl rovněž mladý Rudolf Hrušínský, který měl možnost se konečně výrazně prosadit, protože do té doby vystupoval jen v nevinných studentských veselohrách a kýčovitých obrázcích o sirotkovi Líze. Věra Lukášová je spíše divadelním filmem. Divadelním v projevu a stavbě, filmovým v obrazech a detailech. Rozhodně je to však výjimečný film, který zůstal jediným dokumentárním zdrojem vypovídajícím o nedoceněném talentu velkého českého umělce Emila Františka Buriana. ()
Česká levicová avantgarda hraný film a jeho možnosti v teorii a diskusi zbožňovala, v praxi však s ním sváděla nejednoznačný a často neúspěšný boj. Univerzální duch, kterým potomek slavných českých operních pěvcl Emil František Burian byl, tuto tradici rozhodně nevyvrátil. Naopak. Přes tyto nezamlčitelné nezdary však film v kontextu tehdejší tvorby působí nadprůměrným dojmem a svůj základní záměr - oslava rozdychtěného dětského mládí oproti zkostnatělému stáří - s určitými potížemi zvládá. Divadelnost své režie i vedení herců ovšem EFB potlačit nedokázal; rozhodně jim tím neprospěl. A tak asi nejtrvalejším zážitkem zůstává mladičký Rudolf Hrušínský II. Dnes je film více zajímavý jako dokument své doby a připomínka mládí svých tvůrců. Předpoklad, že by snad mohl znamenat více, se mi jeví jako ne zcela obhajitelný. ()
Reklama