Režie:
E. F. BurianKamera:
Jan RothHudba:
E. F. BurianHrají:
Jiřina Stránská, Rudolf Hrušínský, Lola Skrbková, Zdeněk Podlipný, Jarmila Bechyňová, Pavla Machníková, Zdeňka PodlipnáObsahy(1)
Adaptace novely Boženy Benešové Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová (1936). Věře je jedenáct let a po smrti rodičů žije se svou babičkou. Ta jí naprosto nerozumí, nepoznává v ní svého milovaného syna a má hrůzu z genů své snachy, která byla "jen" prodavačka. Věra raději utíká do svého vlastního světa, kde neslyší babiččiny nářky, přemýšlí nad dobrem a zlem a její míče se stávají španělskými šlechtici. Do její "oblasti" také jednoho dne vtrhne mladý poeta Jaroslav. Touha naučit se španělsky však Věru přivede k panu Lábovi, pedofilní fosílii ze Suché ulice.... (Ony)
(více)Recenze (20)
Věrka a její přerod v ženu, alespoň po stránce duševní, je protkán krásnými záběry v exteriéru, slušnou režií, roztomilým romantickým příběhem nevinného mládí, ale také silnou hereckou naivitou, jež se chvílemi nevyhýbá ani mladému Rudlovi. I tak mě tento počin láká na další dva snímky skladatele E. F. Buriana, neb jeho pojetí filmu z těchto let je vskutku osobitější, možná odvážnější, jak např. dokazuje scéna Věra a dychtivý pan Láb. ()
Věra Lukášová je avantgardním, a tudíž nevšedním filmovým počinem. Emil František Burian těžil z toho, že knižní předlohu Boženy Benešové zadaptoval již předtím pro svou divadelní scénu a využil tak i herce, sžité se svými rolemi. Věra Lukášová, to je generační kontrast a vzájemné nepochopení, pozvolné probouzení se do světa dospělosti a nástrahy, jež při tomto probouzení mohou číhat, a kostrbaté počátky seznamování se mezi dívčími a chlapeckými světy. Za úchvatné považuji surrealistické okamžiky, odemykají nitra dokořán, a to ve skrytých bolestech, v intimních traumatech, v pochybnostech a v očekávání. Odhalují nejhlubší lidské pocity a vnímání života. Jsou psychedelické, dadaistické, poetické. Jsou vyjevením nejcitlivějších myšlenek. Právě těmito okamžiky získává filmové dílo svou netradičně emoční intenzitu a niternou skutečnost. Žádný problém nemám ani s věkem postav (potřeba doba), ani s jejich hereckým podáním (zapadá to přesně do avantgardního předsevzetí). Hlavní postavou surrealistického básnění je samozřejmě Věra Lukášová (velmi zajímavá Jiřina Stránská), sirota v prohlubujícím se nedorozumění s babičkou a dychtivě objevující nový a jí doposud neznámý život. Svět představ a svět reality, svět lákavý a svět zraňující, svět nadějí a svět zklamání a vše se dohromady mísí a dívenkou třese, přesto ji nesetřese. Hlavní mužskou, přesněji řečeno pro intence děje chlapeckou, postavou je Jaroslav Kohout (pozoruhodný Rudolf Hrušínský), pražský mladík na venkově na prázdninovém pobytu. Potřeby a způsoby dívek jsou odlišné od těch chlapeckých, ale nejdříve je nutno si je ozkoušet. Z dalších postav stojí za zmínku již jen Věřina babička v neustálé nespokojenosti s vnučkou a s doposud nepřekonanou osobní bolestí Vilemína Lukášová (Lola Skrbková), a po malých dívenkách chtivý stařec Emerich Láb (velmi dobrý Zdeněk Podlipný). Věra Lukášová od Emila Františka je výjimečným filmem se silnou dávkou poezie, surrealismu a emocí. Pozoruhodný avantgardní filmový prožitek, cele plný poezie obrazu a výrazu! ()
Příběh dospívající dívenky za první republiky plné romantických snů, které však samotný život ukáže, že realita a sen jsou zcela dvě odlišné věci. Dospívání a nacházení svého místa ve společnosti bylo vždy vděčným tématem, hlavně co se týče psychologie osobnosti. Obzvlášť u dívky, která přes svou romantičnost musí dostát odvahy se životu postavit čelem i to za cenu vlastního odříkání a duševní bolesti. Jiřina Stránská se s rolí poprala na svou dobu adekvátně. Rudolf Hrušínský coby přihrávač v charakterním vývoji sice místy krapet budí rozpaky, ale to je asi vlivem spíše divadelního scénáře a viditelně studiovými kulisy. Přesvědčivost a hloubka příběhu se smyslem pro detail plně imponuje k adekvátnímu filmovému zážitku. Snímek sice vlivem zpracování dle možností své doby už vypadá zastarale, ale na druhou stranu, takto už to bohužel nikdo nezopakuje. ()
Ženy spisovatelky byla moje maturitní otázka - doslova ušitá na tělo. Četla jsem velice ráda a ženy v jakémkoliv tvoření mě vždy zajímaly. Ovšem právě dílo Boženy Benešové nebyla moje krevní skupina, snad právěv díky tomu znám pouze Věru Lukášovou. Převedení do filmové podoby nepokládám za příliš zdařilé. Nevyrovnanost hlavních dvou postav je do očí bijící. Zatímco Rudlof Hrušínský je přirozený a role mu padne jako ulitá, ukňouraná Věra v podání přehrávající Jiřiny Stránské je pro diváka utrpením. Zahrát v sedmnácti přesvědčivě jedenáctiletou není jednoduché. Ani dospělé postavy babičky a Lába nedostaly dostatek prostoru. Výsledek je rozpačitý. ()
Historická kuriozitka. 1) O málokterém filmu lze říci, že je tak zoufale outdated, jako o Věře Lukášové. Použitý dobový jazyk teenagerů mi dnes připadá směšně absurdní. 2) Pozornost upoutá 19letý Rudolf Hrušínský či roztomilý 41letý Zdeněk Podlipný (vilný dědeček s fajfkou Emerich Láb). ()
Reklama