Režie:
Otakar KosekScénář:
Jan CísařKamera:
Jaromír ZaoralHrají:
Věra Galatíková, Eduard Cupák, Miroslav Horák, Naděžda Letenská, Eva Vejmělková, Jiří Konečný, Ivan Dědeček, Miloslav Holub, Dagmar Veselá, Václav AntošVOD (1)
Obsahy(1)
Televizní hra o problémech střední generace, která na sebe musí vzít zodpovědnost za nezodpovědné činy svých dětí, stejně jako za stáří svých rodičů se všemi jeho psychickými i fyzickými důsledky. Příběh začíná v okamžiku, kdy se rodina schází v čekárně psychiatrie k návštěvě nervově zhroucené ženy Dany. Hledají příčinu této situace - zpětně se rozvíjí rodinný příběh. Dcera - studentka Věra - porodí dítě Michálka, kterému věnuje málo péče z důvodu svého studia, jenž nezvládá. Výchovu dítěte, vaření, veškerou péči o domácnost přebírá matka. V rodině vrcholí nervozita, vzájemně se obviňují. Matka psychicky vyčerpaná končí na psychiatrii. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (23)
Člověk se přece nehroutí jen tak bez příčiny nebo že ho to baví. Vždycky za tím musí něco být. Rodina jí to vůbec neulehčovala. Taky mohla začít s alkoholem a problémy zapíjet. Bylo prima jak každý z nich svaloval vinu na toho druhého. Přitom měla každý začít najdříve u sebe. Galatíkova vs. Cupák. Zbytek osazenstva tu byl jaksi do počtu. ()
Zajímavé téma, avšak unylá režie a herecké výkony. Divím se, že se matka nepokusila dřív o nějakou revoltu a nechala si s prominutím tentononc na hlavu - ostatně, druzí zajdou tak daleko, kam je sami pustíme. Vejmělková skutečně herecky velmi nevýrazná (ale tak všichni víme, že kvůli herectví obsazována nebyla, že?). ()
„Cesty Páně jsou nevyzpytatelné" praví Písmo Svaté a že na tom něco bude se přiklání i mnozí nevěřící. Osudy jsou různé a určitě mnohý bude souhlasit s tím, že ne zrovna takové, jak by si sám představoval. A o jednom takovém osudu právě vypráví tato televizní inscenace, která vznikla ještě v době socialismu, což znamená, že obsahuje ono, dnes tolik proklínané, socialistické smýšlení. To však nijak neubírá na kvalitě v rámci dramaticko-psychologické televizní tvorby. Svým námětem má rozhodně co říct i dnes. Takových inscenacía televizních filmů bylo natočeno hodně a co se týče námětu, je skutečně z čeho vybírat. Ať se to někomu líbí nebo ne, natočeno je to kvalitně v celém svém aspektu dané problematiky. Právě svou dramaticko-psychologickou sondou zvýrazňuje vážnost problematiky, což znamená, že se rozhodně najedená o nic zábavného. Je to příběh, který by bez skrupulí klidně mohl nést označení 'osudový příběh ze života'. Má hlubokou myšlenku a o to jde především. A je to myšlenka v rámci obyčejného lidského přístupu nemálo hodna k zamyšlení, neboť platí v každé době. A co víc, třeba se v tom někdo s podobným osudem i pozná. ()
Jako rozvážná pragmatická žena zastupující střední generaci měla Galatíková v první řadě zastřelit dcerku a babičku, pak by se nemusela hroutit. I tak je to celkově divně napsaný, pantáta Cupák mě svou profesí archivář-spisovatel nepřesvědčil o tom, že je na hranici pracovního vypětí a retrospektivy, v nichž se převážně debatovalo, nevytvářely ten kýžený rozklad rodiny, ze kterýho by někdo musel skončit v blázinci. ()
Kdo za to může? Já? Ne. Ty? Taky ne? Co on? Ona? Ono? Nikdo za to nemůže, přesto je to tady... I v reálu si málokdo uvědomuje, že každý má svůj díl viny. A dohromady se to seskládá jako puzzle. Jenomže silně negativní puzzle, kde je dílků až nad hlavu... A často se na to příjde až pozdě... Sqělý snímek k zamyšlení... ()
Reklama