Baaria

King of Pop - v hudbě Michael Jackson nebo Freddie Mercury, mezi pivy Starobrno a Gambrinus, králem popu ve filmu je ovšem Giuseppe Tornatore. Jeho filmy chtějí být populární, a také takové jsou. A Baaria, i když nedosahuje kvalit "Rajského kina", je velice slušný a řemeslně zvládnutý film. Absence dramatické zápletky mi tu nechybí, jakási nedotaženost (na kterou si stěžuje většina místních recenzentů - rozumím tím vynechání erotických a násilnických scén) mi není nepříjemná... Malý Peppino zažívá v koutě třídy svůj padesátiletý levitační sen. Podobně jako Čuang, pochybuje ve svém motýlím snění o své pravé identitě, kterou si stále znovu musí potvrzovat ve změněném světě. Ale jak říká Lacan: stále zůstává člověkem, protože o své identitě pochybuje, zatímco motýl nikdy. (17.02.2015)

Tak se mi zdá, že Tornatore měl v hlavě obraz, ale potřeboval k nim najít brýle, které by jej omluvily před kritikou z přílišného sentimentu a zrůžovění skutečnosti. Nasadil si tedy tedy masku dvou malých chlapců, jednoho spícího a druhého rovnou letícího. Nyní bez problémů sneseme, že půlka dění vypadá sen, kouzlo, či klukovská hra. Můžeme věřit klidně tomu, že jde o kouzlem seslaný sen o vzpomínkách někoho jiného. Pojetí snímku utvrzuje podezření, že je tomu opravdu tak. +++++ Když se snažíme vyprávět souvislý příběh na základě našich vzpomínek, musíme často svou paměť vědomě usměrňovat, jinak se rozbíhá nechronologicky pod tlakem různých asociací a pokud má být tím příběhem život náš a našich rodičů, je to již obzvláště obtížné, protože životy se neskládají do dramatických oblouků, neberou na sebe strukturu dramatu. Na zásadní část událostí má člověk pramalý vliv, vnější svět je obrovský a tak chybí jednoznačné kauzální propojení. +++++ Baaria právě tímto usměrňovaným polokauzálním způsobem řadí postupně své historky. Pokud se příčiny pohybují napříč hrdinovým životem, máme o nich povědomí, jsou-li vzdálené, přicházejí jejich důsledky náhle a nečekaně. Usměrňované vzpomínky sledují tok času, jindy je vede spíše motivická, ba přímo vizuální asociace, vyjádřená kupříkladu takto: zuby - střih - zuby či někdo mi hýbe s hlavou - střih - někdo jiný mi hýbe s hlavou nebo hadi - střih - hadičky. +++++ Šitíčko umné, švy perfektní, ale výsledek je nuzný kabát z pestrobarevných odstřižků, který je každému strášně dlouhý. Ano, ano, jde přeci o kouzlem seslaný sen o vzpomínkách někoho jiného či tak něco. Nasaď si taky, Subjektive, ty brýle, uvidíš ostře! Jenže mně se vůbec nechce. +++++ Pohlednice nenakupuji, proti krásnému krásnému nic nemám, krásné ošklivé je mi obvykle cizí. Mafie, fašismus ani komunismus nechci vidět jako součást lokálních koloritů, jež mají dodávat kraji na osobitosti. Baaria dokráčela přibližně na půl cesty k tomuhle mně nesympatickému cíli. Bagheria již nežije skutečným životem, ale stává se skanzenem mýtů a představ, pouťovou atrakcí, Disneylandem sicilskosti a krámkem se zaručeně místními suvenýry. Když zasmrádne paměť, čpí to sentimentem. Silné **. (23.08.2011)

8,0/10 Giuseppe Tornatore vo svojich filmoch vždy úspešne manévroval medzi mainstreamom a akceptovateľnosťou zo strany "náročnejších" kritikov. V prípade svojho posledného snímku sa prikláňa bližšie ku vkusu priemerného diváka, čo sa prejavuje napríklad na komediálnych skečoch, ktoré sú vložené akoby mimo hlavnej dejovej linky a pre niekoho môžu byť rušivé (množstvo hlášok má pritom šancu zľudovieť, ak už predtým netvorili súčasť juhotalianskeho pohľadu na život a okolitý svet). Hoci zvolená forma rodinnej ságy nie je dôsledne naplnená, miestami je možno až príliš skratkovitá a má trochu zastaralú štruktúru, vo filme sú tieto nedostatky vynikajúco zamaskované juhoeurópskou obdobou magického realizmu. Funkcia príbehu je odsunutá do úzadia a do popredia naopak vystupuje nostalgické prelínanie radosti, humoru a smútku, či nádejí a ich pričastom rozplývaní. Primárny dôraz totiž režisér kladie na konkrétne situácie (+ spomínané hlášky) a ich potenciál seba-identifikačného prvku pre Sicílčanov. A ako to už pri seba-identifikácii býva, jej úlohou nie je podávať verný a neprikrášlený obraz, ale ponúknuť spôsob, akým chceme vnímať samých seba (táto veta je na margo o údajnej klišéovitosti sicílskej nátury). Baariu preto z uvedených dôvodov nepovažujem ani tak za radový film, ako za isté memento (pre Sicílčanov a ich nedávnu históriu), ktoré si svoje predsavzatia plní poctivo a priam dokonale. (14.06.2010)

Tornatore se po třech letech vrací. K režii, ke svému dětství, ke svým dřívějším filmům (zejména Bio ráj a Malèna). Není na podobný návrat ve třiapadesáti trochu brzy? Baarìa vážně připomíná „uzavírací“ dílo mnohem staršího režiséra. V dobrém i zlém. Především je filmem nenasytným, který chce během sto padesáti minut shrnout čtyři desetiletí jedné vísky i jednoho člověka. Namísto uceleného vyprávění sází na různé dlouhé epizody z jednotlivých časových údobí. Dlouho a marně jsem čekal, kdy už skončí zestručněný prolog a začne hlavní příběh. Až zpětně mi došlo, že režisérův přístup prozrazuje již první scéna – půjde o průlet italskou historií. Je to opravdu zvláštní forma podání, ale vzhledem k rozsahu má něco do sebe, neboť alespoň není čas začít se nudit. Stejně tak bohužel chybí příležitost „přilnout“ k postavám, jejichž psychologickému prokreslení nebylo věnováno mnoho péče a jež navíc ztvárňují herci předně pohlední, teprve pak dobře hrající (nevím, jestli vás to potěší, nebo odradí, ale Francesco Scianna vypadá jako mladý a opálenější Richard Gere). Anekdotické epizodky z vesnického života (apotéka) jako by pro režiséra byly důležitější než osudy hrdinů (Mannina). Skutečnou hlavní postavou je nakonec Bagheria. Díky bohaté výpravě, na niž Tornatore s chutí upozorňuje, také postava nejživější. Na ulicích je stále rušno, pro horkokrevnost místních někdy až příliš, ale to už asi k Sicílii patří. Kdo jiný by to mohl vědět lépe než Tornatore, tamější rodák. S předstihem (protože jeden nikdy neví) si natočil film svého srdce a zaplnil jej vším, co má rád (tzn. včetně Moniky Bellucci). Natočil jej pěkně, to ano, zároveň ale trochu zmatečně, nepříliš nápaditě a bez většího překvapení (vyústění až příliš mnoha scén uhádnete předem). Má-li navíc Baarìa nějaké ústřední téma (nejspíš rodina vs. kariéra), přistupuje k němu stejně nesoustředěně jako ke všemu ostatnímu. Záchranou na poslední chvíli není ani závěr, pozoruhodný do stejné míry jako směšný a hloupý. Určitě díky němu ale budete mít po odchodu z kina chvíli nad čím přemýšlet. Opravdu jen chvíli. Apendix: I když jsou poznámky na účet socialismu a komunismu díky naší znalosti jeho pravé tváře úsměvné, Tornatore režim rozhodně nekritizuje. Peppino je až do konce vykreslován jako idealista bojující za správnou věc. 70% (29.03.2010)

Dlouhou dobu jsem se nemohl vyrovnat s určitou mírou fragmentárnosti a povrchnosti, dokud jsem si neuvědomil, že Tornatore filmem vzpomíná. A copak se dá vzpomínat jinak než nahodile a přetržitě, natož bez příkras? Vzpomínání nikdy není zcela objektivní, protože postrádá bezprostřednost. Formuje jej uplynulý čas, charakter, potřeby. Může si dovolit být zahaleno v černobílém dešti smutku nebo v idealizovaném světle sicilského slunce. Koneckonců i ono podléhá vnějším vlivům a uzpůsobuje se momentálním pocitům i lidské zkušenosti s uměním. Ponejvíce pak s filmem a jeho výrazivem. Nabízí se proto otázka: Je filmová gramatika odrazem vrozených mentálních vzorců nebo byly tyto vzorce filmovou gramatikou nenávratně ovlivněny? A co sny a představy? Byly před filmem, fotografií, malbou jiné? (28.01.2011)