Přestřelka v Palermu

Natočené je to pěkně, ale pořád nevím, co ve mě ten film zanechal a kam bych ho zařadil. Na jednu stranu se mi ta jeho jinakost líbila, na stranu druhou mi trochu vadilo, že většinu času se ve filmu nic neděje. Campino (jinak člen kapely Die Toten Hosen) je charizmatický a mezi ním a Giovannou Mezzogiorno to hezky jiskří. Přestřelka v Palermu je jedním z těch snových filmů, u kterých musíte číst mezi řádky. Jestli se však něčeho dočtete ví asi jen Wim Wenders. (23.03.2009)

Dřív plynul čas tak nějak jinak, tvrdí Finn Gilbert na začátku filmu. Fotografie je umění, které velice obdivuji. Na tento snímek jsem se moc těšil a nebyl jsem zklamaný. Je plný krásných fotek, zajímavých myšlenek, zvláštních dialogů, divných snů a hezké hudby. A kdo že to v tom Palermu (Matka přístavů) vlastně střílel?....jakoby každý spánek byl malá smrt. A po dlouhé době je "teď" prostě TEĎ. Můžu si vás vyfotit? Memorandum na konci filmu bylo mrazivé. (02.03.2009)

Z nových filmů Wima Wenderse je podle mě nejlepší Země hojnosti, z níž stejnojmennou skladbu nazpívanou Leonardem Cohenem si pouštím dodnes. Tento fotografický (nikoli mafiánský) Palermo Shooting má své místo v linii díla Pana režiséra, ale asi ne už v jakési podstatné filmové historii. Zkrátka je jasné, že už u mě vyprchává původní přízeň smínku, a je nutno říci, že byla podnícena prostě vynikajícími okolnostmi: film jsem viděl na Febiu 09, poslechl si komentář samotného Autora, zúčastnil se diskuse a poté si nechal Wendersovu knížku (Dech anděla) počmárat obrovským podpisem lihovkou. 8-) (28.03.2009)

Jakožto žena musím uznat, že Campino dokáže hrát očima a má na chlapa pěkný, dlouhý nohy.Vlastně to byl zajímavý film s krásnou kamerou, překrásnou Sicilií, kde se čas jakoby zastavil, ale přitom stále plyne a vy si najednou uvědomíte svoji smrtelnost, ale možná je to vysvobození. Pro fotografa Finna určitě byla vykoupením z jeho povrchního života.Slyšíte ten ptačí zpěv, co se line s rozbřeskem otevřeným oknem do starého domu po babičče...rozvláčný, snový film o depresi života, ovšem s nadějí na vykoupení. (05.09.2019)

Měl jsem obavy, že Wenders v novém miléniu nic pořádného nenatočí (Nechoď klepat na dveře bylo fajn, ale na mě moc hollywoodské), ale Palermo Shooting (budu používat originální název, jelikož ten český je poněkud mimo) mě těchto obav naštěstí zbavilo. Není to sice tak poetické, jak jsem u Wenderse zvyklý, ale tady mi to vůbec nevadí - atmosféra i tak funguje bezchybně a nemůžu říct, že bych se nudil (a i když jsou zde mraky - pro Wenderse důležitý prvek - využity jen párkrát, opět perfektně). Wenders tady filozofuje nad životem a smrtí, poskytne hodně zajímavých myšlenek a i když ta celková, finální je klasické carpe diem, je podaná tak, že mi vůbec nepřišla ohraná. Bylo i vidět, jak má Wenders celý film dost dobře promyšlený, jak po příběhové, tak i po té myšlenkové stránce. Celkově to dost připomene Lisabonský příběh, akorát Palermo se věnuje něčemu úplně jinému. Filmařská stránka je zde samozřejmě opět perfektní, od kamery po soundtrack (který se mi mimochodem strašně líbil) a celkově se mi Palermo Shooting hodně líbilo. Na starší Wendersovi snímky to nemá a objektivně bych dal asi jen hodně silné 4*, ale jelikož mám Wenderse rád a jsem rád o to víc, když se mu nějaký film povede, takže nemám problém nadhodnotit a dát slabých 5*. Navíc mi ten film připadá poněkud nedoceněný. (06.05.2020)