Kábé

Yoji Yamada ve své klasické poloze, tentokráte z válečného období, z prostředí rodiny žijící bez otce, který je vězněn pro své levicové přesvědčení. Přes smutné vyznění celku se i zde objevuje Yamadův typický humor (který je "laskavý" v pravém slova smyslu, nikoli jako český, který se tak zove, avšak jeho laskavost často spočívá ve zlehčování věcí neomluvitelných). Yamadovo profesionální filmařství a veké srdce poskytují záruku určitého výsledku, který je v tomto případě ozdoben ještě velmi silným, na poměry režiséra jakoby "neusmířeným" koncem, za který je ostatně pátá hvězda. (06.03.2009)

Skvelá dráma o vojnovom japonsku z pohľadu obyčajnej rodiny. Miestami trochu depresívne za čo mohol ten ženský vokál, ktorý podľa mňa moc naťahoval a tak trochu koniec, ktorý mi prišiel tak na prázdno a rozprava pri záverečných titulkoch to nenahradila. Za takých 8-8,5 kedže som z nejakého dôvodu nedokázal film pozerať v celku a pauzoval som (a nie nebolo to silou filmu). (08.08.2012)

Ťažko môžem hodnotiť menej. Jamada sa vyžíva v nedramatických scénach. Stavia celý príbeh na ohraničenom priestore z ktorého odchádzame len sporadicky. A predostiera životný osud jednej ženy počas obdobia druhej svetovej vojny. Všetko čo jej vojna zobrala bez toho, aby jej hrôzam stála zoči-voči. Veľmi si cením pohľad Japonskej strany. Mnohé veci, ktoré sa ich dotýkali boli pre mňa neznáme. A určite ich je ešte viac, ale som rád aj za to málo čo som mal možnosť vidieť. Načrtnutie spôsobu života a spoločenských konvencií fungujúcich ešte na hranici starého a moderného je tu pekne vykreslená ľudskou dôstojnosťou a hlavne postavami, do ktorých sa jednoducho zamilujete. Rovnako je tu príjemná vtipná zložka podaná cez Tadanobu Asanoho. A funguje. Vo filme sa možno nič nedeje a práve preto sa tam deje všetko. Koniec je veľmi emotívny a vychádza len z Jamadovej koncepcie skvelého rozprávača jednoduchých príbehov. Taký novodobý Jasodžiro Ozu - aj keď novodobý je asi smiešne vzhľadom na vek režiséra. Každopádne funkčný a veľmi pekne spravený film. Za tie dve hodiny povie viac ako akákoľvek americká televízna sága. A pritom zostáva stále čistý a významovo krásny. (20.01.2015)

Jeden z nejdojemnějších filmů, jaký jsem v poslední době viděl. Po jeho shlédnutí snad nemůže zůstat jedno oko suché – moje tedy nezůstalo. Děj je prostý. Manžel je za války za své revoluční názory uvězněn a manželka se s neutuchající obětavostí stará o dvě dcery za pomoci přítele a některých příbuzných, kteří jí zrovna kvůli manželovi neopovrhují. Japonská věznice je sice oproti nacistické učiněným hotelem, ovšem shodného výsledku Japonci dosahují podstatným prodloužením pobytu – a tak je z manželky neméně obětavá vdova. Hlavní roli zde hraje láska mezi manželi a mezi dětmi a rodiči. Yamada je pro mě pan režisér přirozeného zákona. – „Už nejsi krásná jako dřív. Zestárla jsi. Ale teď vidím... Když se na tebe znovu podívám. Jak v hloubi duše záříš! To mi dodává sílu... Kráčet dál.“ – Svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki byl do Nebe volající válečný zločin, za který nebyli Američani nikdy lidským soudem potrestáni – ovšem Božímu soudu nikdo neujde. Není bez zajímavosti, že ct. Fulton Sheen odvozoval od svržení bomb na nevinné civilisty současný mravní marasmus. (19.04.2014)

Zvolna plynoucí a naprosto neokázalý portrét jedné (ne)obyčejné ženy (matky, manželky, dcery, sestry…). Zatímco její muž chátrá ve vězení kvůli "protistátním" názorům, ona si musí poradit s výchovou dvou dcer ve válečné době plné restrikcí a nedostatku. Ale nenastávají zde žádné vypjaté dramatické situace (vše navíc zjemňuje zvolený styl zpětného vyprávění událostí viděných dětskýma očima), tentokrát se přežívá skromně, laskavě, dokonce s milým humorem. Možná i proto zapůsobí závěr hodně silně (a nemyslím ten slzopudný dovětek skoro ze současnosti). (16.03.2015)