Písně o lásce

Uvědomujeme si stejně svou lásku k někomu, když s ním jsme a když jej ztratíme? Co nás dostane ze ztráty milované osoby? Čas? Úporná snaha okolí se z toho vypovídat a sdílet zármutek společně? Nebo spíš znovu láska, nečekaná…? Bylo by pošetilé tvrdit, že Les Chansons d´Amour je pouze o tomto, nýbrž ve svých třech dějstvích právě před tyto otázky je postavena hlavní postava, mladý Ismaël. Sympatické je, že přes jistou dávku chmuru působí film příjemně a pozitivně (a hlavně emočně NElacině). Muzikály bytostně nesnáším, tudíž jsem rád, že film nedošel zdaleka naplnění tohoto žánru. Těch pár hudebních čísel mi profičelo hlavou a tak mě napadá, že je šlo úplně vypustit a spíš je použít jako hudební podkres scény. Filmu by to určitě slušelo víc. Louis Garrel a Paris mu sluší nejvíc. 80% (27.02.2011)

Příběh milostného trojúhelníka (Ismaël + Julie, Alice je zpočátku trochu stranou) odehrávající se kde jinde než v krásném prostředí města samotné lásky - Paříži. Film je rozdělen do tří částí - Departure, Absence a Return, postupně se v něm zpívá o lásce, touze i ztrátě. Rozjezd je slibný a nechá vás v očekávání, ale zmíněný "love ∆" se nakonec vyvine v něco zcela jiného, což alespoň pro mě výsledný dojem sráží směrem dolů a navíc na mě film navozené emoce nedokázal přenést. Na poetické drama snímek obstál, ale na muzikál je to už slabota. (6/10) (03.07.2008)

Poněkud atypický milostný trojúhelník sdílející spolu jedno lože (Ismaël, Julie, Alice) sledujeme v tomto příjemně francouzsky podmanivém dramatu a muzikálu v jednom, jejichž děj se po jistém zlomu začne odebírat nečekaným směrem. ~ Do tří dějství (Odchod, Nepřítomnost a Návrat) rozčleněný příběh, jenž je situován do podzimní pochmurné Paříže, mile okořeňuje častá přítomnost poměrně chytlavých songů. I když pravda, herci žádnými zpěváky nejsou. Oceňuji však nenucenost a naprostou přirozenost při přechodech mezi hudebními vložkami a mluveným slovem. ~ Les Chansons d'amour je melancholickým filmem o nevyzpytatelnosti a nestálosti lásky, o hledání lásky v kapkách deště na mokrém chodníku za tónů tesklivých melodií, filmem o bolesti, kterou je možné resetovat a ne se v ní utápět. Nekonvenční konec mě dvakrát nenadchnul, ale tak zase proč ne... ~ ~ Milovala bych tě až do konce v tomto dešti a všem co přijde. / Miluj mě méně, ale miluj mě dlouho. (07.01.2012)

Tohle jsou audiovizuální orgie, tedy především vizuální, kamera kouzlí. Ale u muzikálu bych asi očekávala poněkud zajímavější hudbu. Ona se místy tváří, že by ráda dosáhla něžnosti a nápaditosti Laie, ale bohužel k tomu má velmi daleko. Příběh samotný je vyprávěn velmi chladně, takže i přes značnou dávku neotřelosti, se stává nezajímavým. Tím nejlepším z celého filmu zůstává skutečně vizuál, jenže i ten by se mohl zúčastnit pouze župní ligy při srovnání s Jeunetem nebo Gondrym. (30.04.2019)

Muzikály moc nemusím, ale tohle je opravdu výborné. Většinu z mého hodnocení dělá výtečná kamera a úžasně zachycená atmosféra podzimní Paříže - jako bych tam opravdu byl. Kam se v tomto směru hrabe jistý americký povídkový film...Z hudby jsem měl trochu strach, bál jsem se přílišné nasládlosti melodií, ale nakonec jsem byl příjemně překvapen, většina písní je velice dobře poslouchatelných. Nakonec jsem si nechal to co mi poněkud překáželo a to byl onen queer podtext, bez toho bych se klidně obešel. Honorého styl mě ale jinak velice baví, fakt zajímavý rejža. (09.12.2011)