Společnice

Setkání dvou žen v okamžiku, kdy jedna potřebuje druhou. Hana, ironií šermující dáma mdlého těla a bystrého rozumu, a Nina, nekomplikovaná dívka odkudsi a bez závazků k čemukoli. Postavy na první pohled rozdílné a přece tak blízké. Pocit sounáležitosti a vzájemného obohacení i neuchopitelná touha změnit předurčené zůstávají zvláště naléhavým a nepominutelným sdělením nejen této vynikající televizní inscenace. Vedle vynikající Jaroslavy Adamové, jejíž portrét stárnoucí ženy odpovídá v jistém slova smyslu jejímu zavedenému hereckému rejstříku, ale v mnohém ukazuje tuto výjimečnou umělkyni i v jiném, ryze intimním naladění, se překvapivě prosazuje také mladická troufalost teprve začínající Tatiany Vilhelmové, s níž dokázala obstát v tak těžké konkurenci a zároveň poskytnout nečekaně silný příslib do budoucna. V případě Společnice lze hovořit o výjimečném úspěchu, který je v současnosti nedostižným přáním nejen televizních dramaturgů, ale i mnohých tvůrců. (29.05.2014)

Tenhle film vyžaduje mít i něco "odžito". Čím je člověk starší a starší, tím je vděčnější za projevenou pozornost, tím více obdivuje mládí a energii a tím více touží třebas i po obyčejném popovídání. Ale to, že tuhle situaci ještě neznám a nerozumím ji, neznamená, že je to špatný film... Na sklonku života bude každý z nás vděčný za takovou Tatianu Vilhelmovou... ba co víc, bude nám stačit, pokud si k nám naleznou cestu třebas jen naše děti. Stáří není nic veselého a málokomu se jej podaří prožít hezky, s nadšením a v pocitu štěstí. Za sebe mohu říci, že T. Vilhelmová dokázala své mládí do filmu vložit, a J. Adamová zase předvedla velmi dobrý herecký výkon, který je uvěřitelný a pravdivý. Miroslav Donutil se ve filmu ani nepitvoří, ani nešišlá, a přesto za svůj výkon sklidil mnohou kritiku... Není důvod. Hraje umírněně až nesměle a film rozhodně nekazí. Jistě bychom našli i lepší postavy, které hrál, ale ostuda to rozhodně není. V úvodních titulcích by pak mělo být uvedeno jedno zásadní doporučení, jsi-li cynický puberťák, nedívej se... (16.01.2014)

Jojojo, úžasnice "jiná" Nina! Tak to je fak zas totálně vyjemněný jak ze života... %-o . . . Prostě jeden z mnoha víbůhodku(n)d vycu(ch)caných (scatnário jakási A. Vovsová) do mrtě falešných a stádo oblbujících vylhaných šašskotelevizáckých blábolů (prý DRAMA! hahahaha sic!) telenovelově upachtěné (ka)kadence... - - - P.S. Z Donutilových >fňukacích< rolí mám už leta nutkání blít. A víc už zase škoda slov. Howgh. - - - - - (Poprvé nahlédnuto a nedohleděno kdysi na >veřejnospolečném sprostoru< , hodnocení po (s nejvyšší mírou tolerance prodotrpěném) repete 20.5.2012 na >zpuchřelé jebničce< 877., komentář zde se znechucením jako patnáctý - 20.5.2012) (20.05.2012)

,,Tahleta Nina na mě se dívá a neví co je splín. Tahleta Nina na mě se dívá, vona je čistá a já jsem špína. Jsem špína.“ Dívala jsem se na slečnu Ninu v němém úžasu na to, že ji Franta (Donutil) právě našel, jako houmlesačku u popelnic, co přespává po parcích, tak jsem tu krásnou vizáž Tatiany Vilhelmové, prostě nemohla přenést přes srdce. Takhle klasické bezdéčko opravdu nevypadá. Mám ji jako herečku ráda, ale tuhle roli jsem jí za celý film ne a ne uvěřit. Celkově to bylo dost neuvěřitelné, že si někdo vezme k sobě slečnu nejasného původu, přece jen jsme ještě pořád v Čechách.Vous me comprenez, mesdames et messieurs, oui? (21.05.2012)

Škoda tolika mezer ve scénáři, kdy určité situace postrádají smysl a logické myšlení. Další velká nevychytanost spočívá v postsynchronech, kde se mezi sebou prolínají zvukově jinak nadabované části, což hodně a rušivě bije do uší. Zatmívačky také působily spíše nevyrovnaně. Příběh je víceméně naivní pohádka pro dospělé. Nejpříjemnější na tomto televizním filmu zůstává jemná a nenásilná hudba Isabelle Gribenski. I přes všechny zmíněné nedostatky hodnotím pozitivně, pořád lepší, než většina produkce televizních snímků dnešní doby. (26.03.2020)