Normal

Při sledování jsem měl pocit, jako kdyby byly na plátno promítány části filmů 30. let 20. století, především amerických filmů noir (Marie), německého expresionismu (Kurten) a francouzského impresionismu (Justus), dabovaných do češtiny a obohacených o zvukovou složku. Po skončení jsem si říkal, že se už nemůžu dočkat, až to uvidím znovu a budu si dělat poznámky, protože takhle formálně propracovaný a do nejmenšího detailu promyšlený a v "odkazování se" důsledný film tady dlouhou dobu nebyl. Nejde přitom o formální nápodobu, která má co říct i dnes svým příběhem, jako tomu bylo u HLÍDAČE Č. 47, ale právě stylem. Ale co já vím o úpadku hodnot, o tom, co je normální a co už překračuje hranice šílenství a jak "zrůdy" formuje společnost, která není schopna vystoupit ze své maloměšťácké pohodlné "škatulky"?_____ Fascinovalo mě, jak precizně je vyprávění rytmizované "přípravou na řeč před soudem", že impresionistické pasáže, které se zdály být flashbacky, se vyjeví jako flashforwardy, a že ve vyprávění o zkaženosti lidí žijících v moderní společnosti je nahlíženo na věc z více pohledů, protože vedle vzpomínek vraha vzpomíná i vrahova žena a advokát, jehož dopisy rodině celým dílem prostupují. Ze stylistického hlediska drží vše pohromadě a nic se navzájem netře, naopak se poukazuje na to, jak roztříštěný je časoprostor a jak vychýlené a subjektivizované jsou pohledy postav, které se uchylují ke svým vlastním mentálním projekcím; kompozičně je velice důležité umístění postav v záběru podle jejich morální ušpiněnosti, nezaostřování, rozmazávání kontur v pozadí vyjadřuje jejich vnitřní proměny zvnějšněné stylem, "wong kar-waiovské" snímání z poza prosklených ploch, prostřednictvím odrazů v zrcadlech ad. zase izolovanost od okolí._____ Pokud dokážete odhodit očekávání na základě upoutávek a propagace vůbec, máte nakoukáno a načteno a umíte ocenit umělecký přístup ke starým stylům a trendům, které jsou oprašovány za pomocí moderních prostředků, a máte v oblibě Fritze Langa, Wong Kar-Waie či Davida Lynche, nebudete zklamáni. Ti druzí ať si klidně zůstávají povrchními ignoranty, kteří po filmech dětinsky chtějí, aby jim vyprávěl příběh, mohli se ztotožnit s postavou a pociťovali emoce. Sběhlejší divák totiž ví, že takoví jsou oněmi nenormálními "zrůdami". (26.03.2009)

Vzhledem ke kladům, kterými se pyšnil Ševčíkův Restart, je jen přirozené, že i Normal stojí především na formální stránce. Scénář není nikterak oslňující, ambice vyprávět realistickou dobovou krimi ustoupily neo noirové stylizaci. Ale je samozřejmě skvělé, že příběh Petera Kürtena inspiroval zrovna tuto partičku tvůrců. Ševčík a Ristera vyznávají videoklipovou estetiku, Muchow neřeší jazz a umělečtí maskéři se neobtěžují líčit a česat tak, aby to celé připomínalo Výmar. Lépe se vzdát kvalitní dobovky, když vám to neleží a natočit si to zcela po svém, než podobnou pecku uvěznit ve statickém divadelním záznamu nebo v televizní inscenaci a odsoudit ji k malému počtu repríz. (30.08.2016)

Velice dlouho mi trvalo, než se mi podařilo do filmu proniknout. Když se tak ale 20 minut před koncem konečně stalo, nezbylo mi než uznale pokývat hlavou a nechat na sebe plynout tvůrčí genialitu Ševčíkovu. Na podruhé už čistý průstřel a plný počet. Tenhle film u nás nemá obdoby, bohužel tu na něj ale není nikdo připravenej... (28.03.2009)

Zajíměvě a netradičně natočené, ale například technické záležitoti typu "zpomalovačky" film v mých očích naprosto shodily. Podobné vymoženosti mi do doby, kdy se příběh odehrává prostě nesedí. I přesto, že jsem měl tu možnost vidět film s osobním úvodem režiséra a následnou diskuzí po projekci, nezanechal ve mně téměř nic. Zábava příjemná, ale prázdná. (FNR Písek 2009) (09.08.2009)

„Její tělo jste pohodil na staveništi a zapálil.“ - „To proto, že jsem tak citlivý. Plameny byly velmi krásné.“ Po Ševčíkově Restartu jsem měl jistá očekávání…a ta se podařila naplnit! Předně, můžu jen zopakovat klady technické stránky filmu, kterými oplýval již právě Restart. Kamera, snímání, změny rychlosti, filtry, nasvícení, zvuk, hudba…to vše na úrovni, která je srovnatelná se zahraničními standardy (pokud je v některých chvílích dokonce i nepřevyšuje). Působivost audiovizuální složky spolu s perfektně vystavenou atmosférou člověka pohltí a dopřeje mu velmi zneklidňující zážitek, který ještě umocňují herecké výkony, tedy hlavně ten Kňažkův, jehož postava se vám dostane pod kůži stejně jako jejímu obhájci (i tím černočerným humorem). Nedostatek tak vidím vlastně jen v malinko ošizeném příběhu, který sám o sobě až tak moc poutavý není a hlavně nepřinese uspokojivé rozuzlení. Proto dávám „pouze“ solidní 4*. „Máte v úmyslu dokázat, že jsem duševně chorý?“ - „A jste?“ - „Myslím, že ne. Ale to určitě říkají všichni blázni.“ (22.07.2017)