The Fountainhead

Zatímco román ani s odstupem desetiletí neztrácí na působivosti, film v souboji s časem dopadl podstatně hůř. Nedivím se, že Randová film nenáviděla, přestože scénář sama napsala. Vidor zkrátka není tím správným partnerem pro tak originální vizi, s jakou Randová přišla. Za pozornost stojí, jakým způsobem Randová přistoupila k převodu románu na scénář. Pochopila, že román o 800 stránkách (v čekém překladu) nelze jen mechanicky překlopit do 2 hodinové filmové stopáže a proto celý děj výrazně pozměnila tak, aby zachovala ducha předlohy. Scénář by si zasloužil 5 hvězdiček a je výrazným argumentem vůči těm kritikům, kteří zpochybňují autorčin literární talent. (11.06.2013)

Čirá esence ideologie Kreátora, či obecně řečeno Jednoho. Kdyby bylo možno Ayn Randt přiřknout alespoň mírnou dávku ironie či genderové emancipace, dala by se snad Fountainhead nazvat i dílem podvratným - což ale opravdu není. Film tak čtu jako velmi zábavnou, nezamýšlenou karikaturu, zacyklený patetický imperativ ega pro všechny Tvůrce. Což je dnes paradoxně ještě aktuálnější než v 50. letech. (08.12.2013)

Nevím, jestli existuje nějaký klub odpůrců architekruty; rád bych se do něj přihlásil. Do románského slohu včetně snad ještě, gotické katedrály jsou již nadmíru obludné, v baroku snad ještě něco, ale potom už jen bída pro duši i nohy. Celá architektura, ať sekulární či církevní, je ozdobena výložkami moci, před níž nesalutuji. A co horší: jsem takový jaký je dům, ve kterém bydlím, a budova, ve které pracuji. Frank Lloyd Wright (podle architektonický návrhů nemůže jít o nikoho jiného - v rámci filmu byl požádán, aby pro něj nakreslil projekty, ale vzhledem k požadovaní ceně, čtvrt milionů dolarů, byl odmítnut) byl zřejmě příjemný a milý člověk, alespoň jak tvrdí Paul Simon, který si s ním celé noci ve shodě povídal až do rána a nikdy se tak nenasmál. (v písni "Goodby Frank Lloyd Wright"). O to mrzutější je, že i Vidorův film je architektonicky vystavěn; od první scény až po tu poslední. A navíc, byť sám individualista, nesdílím ani egoistickou pokrokářskou filosofii Ayn Randové. (29.08.2023)

Jako – naštěstí už bývalý – proponent kinematografické střídmosti a psychologické drobnokresby jsem se zdráhal přiznat maximální hodnocení této excesivní “anti-kolektivistické agitce” [film je samozřejmě mnohem víc než to], byť mistrovsky natočené kdysi humanistickým režisérem. Ačkoliv film pojednává „jenom“ o architektuře, nejen svým expresivním výrazivem (nejrůznější konotace sloves „vládnout“ a „podlehnout“) vyznívá jako vypjatý metafyzický souboj Dobra (individualismus génia) a Zla (průměrnost masového vkusu), hájeného ďábelským architektonickým sloupkařem – podle vlastních slov „přítelem humanity“. A to už nemluvím o tom, jak se témata osobní integrity, korupce a moci podepisují na romantické linii filmu, která je ve znamení neurotické ženy s bičíkem [opět zjednodušuju: klíčový milostný trojůhelník je komplexní a plastický]. Nicméně právě její finální jízda stavebním výtahem do náruče hrdiny na střeše mrakodrapu mě nakonec k plnému hodnocení přinutila. Jako kdyby Frank Capra zanevřel na dav a natočil anti-tezi „New Dealu“ s příchutí perverzní sexuality. (22.10.2006)

BUILD IT AS A MONUMENT TO THAT SPIRIT WHICH IS YOURS AND COULD HAVE BEEN MINE!!! Garry Cooper a jeho chladnokrevný architekt mi sedl, jediný co bylo ze začátku divný byla Miss Francon. Ty její velký oči, kterýma vrhala ty šílený pohledy a nozdry jako kráva.. fakt jsem nevěděl co si o ní myslet. Naštěstí se během filmu uklidnila. Námět zajímavej a udržel mě v pozoru celé ty necelé dvě hodiny. (02.08.2017)