Dvanáct

aký má význam točiť remake dokonalého filmu - a 12 rozhnevaných mužov je dokonalý! - krásne ukazuje Nikita Michalkov, ktorý "pretočil" toto klasické dielo z amerických pomerov 50.tych rokov na rusko na začiatku 21. storočia a urobil tak celkom nové ganiálne dielo. vznikol silný film, sugestívne a hodnotné filmové dielo. dokonca má možno oproti prvým "Dvanástim" trochu navrch - tým obratom v závere. obsadenie je skvostné - každý z pánov, vybraný precízne, sa dokonale položil do svojho charakteru, každý predvádza úžasnú ukážku svojho talentu. ojedinelý prípad, kedy remakeom skvelého filmu vznikne "nový" skvelý film (i napriek percentuálne vysokej zhode s pôvodným vzorom, z ktorého vychádzal). (29.05.2010)

Zejména se mi líbí jedna ve filmu použitá metafora (která je vlastně shrnujícím poselstvím celého díla): Školní tělocvičnou, kde dvanáct porotců zasedá, vede kvůli někdejší chybě v centrálním plánu už čtyřicet let kanalizační potrubí - na což v průběhu snímku kriticky upozorní hned několik hrdinů. Na konci však porotce, kterého hraje Michalov, odhalí jejich pokrytectví: Všichni potrubí (tento symbol nepravosti ve věcech veřejných) odsuzují a dělají si z něj srandu - nikdo z nich však není ochoten osobně se angažovat při jeho odstranění, "a tak není pochyb, že tu tahle trubka bude ještě alespoň dalších čtyřicet let". A právě tato ústřední myšlenka zásadně liší novou ruskou verzi 12 rozhněvaných mužů od té původní americké: Henry Fonda ve starém filmu prosazoval dodržování zákonnosti. Postava Nikity Michalkova jde dál, když říká: Legalita není ničím, pokud se dodržování zákonů stalo formalitou nebo pokud jsou tyto zákony nedostatečné. Legalita není ničím bez osobní angažovanosti. "Nad zákonem někdy stojí milosrdenství," doplňuje hlavní úvahu citát v závěru. - Co mi v tomto pozoruhodném filmu naopak poněkud vadí jsou některé přehnaně (jaksi na efekt) vyhrocené dramatické situace a možná také poněkud scénáristicky nepromyšlený způsob, kterým porotci dospějí k závěrečnému resumé (nejednou někteří z porotců tahají jakoby mimochodem z rukávu zásadní informace k projednávanému případu, ke kterým by se jen těžko mohli ve skutečnosti dostat - scénáristé tedy občas spějí k pointě skrze princip deus ex machina). (13.07.2008)

Raději žít volně v nebezpečném světě kolem, než v bezpečí klece kteréhokoliv druhu... Aneb neuvěřitelně poučný pohled na ruskou mentalitu obecně. Dovolila bych si citovat MF Dnes, respektive jejího redaktora, který v jistém článku připomíná: "Rusové jsou pro zbytek světa, především pak pro Evropu, záhadou. Objímají vás, líbají vás, dojemně plačíc na vašem rameni, aby vám v ten samý moment vrazili kudlu do zad." Rusko bylo, je a bude vždycky pro ostatní kolem neprostupné a nepochopitelné. A jak názorně dokládá i Michalkov ve svém nejnovějším filmu, ačkoli je Rus nespokojen se současným stavem věci, není schopen s ní cokoliv udělat. Ale hutné a myšlenkově mnohovrstevnaté "12" odkrývá i mnoho jiných podob současné matičky Rusi. Jednotlivé střety postav jsou dechberoucí - vyčnívá mezi nimi především taxikář, doktor z Kavkazu nebo vědec/vyléčený alkoholik. Každá z postav symbolizuje jinou životní zkušenost, jiný přístup ke světu. Všechny něco spojuje a něco dělí. A když už se nakonec dokáží shodnout na verdiktu, přichází Michalkov v pozici deux ex machina, aby nahlodal divákovo přesvědčení o zakořeněném stereotypu práva, spravedlnosti a trestu. (27.09.2008)

Hráli jste někdy hru Městečko Palermo? ;-) Struktura vybroušená jako diamant, který spojuje své fazety do detailně promyšlené kompozice geniálního celku. Není zde žádné hluché místo - každá část tvoří nosný prvek famózní morálně angažované alegorie. Snad by někdo mohl Michalkova napadnout, že se staví do role jakéhosi vševědoucího nadlidského soudce, který má patent na hluboké pochopení "ruské povahy" (metarole, neboť k nám skrze jím ztvárněnou postavu promlouvá Režisér, Tvůrce, Demiurg). V tom případě je namístě poznamenat, že se této role zhostil znamenitě a patřičně nekompromisně. Michalkov vlastně mistrně naplňuje ruskou obdobu "kina morálního neklidu". Domnívám se, že Michalkov primárně nechtěl natočit remake či parafrázi "Dvanácti rozhněvaných mužů", ale použil tento námět jako vhodnou matrici pro zobrazení závažného ideového obsahu. Proto je možná v tomto případě tradiční srovnávání předlohy/parafráze do jisté míry nerelevantní. Na tenkém ledě velmi obtížného námětu dokáže balancovat mezi dramatem a fraškou, udržet napětí, nesklouznout do banálnosti, zachovat si čistou hlavu a především zůstat i při využití rusko-čečenského konfliktu politicky nestranný!! Tomu se říká Meisterstück - před takovým filmem se i protřelý cinefil nemusí bát smeknout. (04.02.2009)

Americký originál, tedy film 12 rozhněvaných mužů, který byl natočen podle divadelní hry, jsem viděl asi měsíc před ruským remakem 12 Nikity Michalkova. Je velmi zajímavé oba filmy srovnat. Amerických Dvanáct vyniká klaustrofobickým prostorem jedné malé místnosti, ze které není po celou dobu, snad kromě záchodu, kam utéct. Rukých Dvanáct umístil Michalkov do rozlehlé tělocvičny, čili prostor rozšířil do relativně otevřeného "dýchavična", na druhé straně plně využívá nejen veškerého možného prostoru (viz. ještě lépe oproti původnímu filmu zfilmovaná scéna rekonstrukce chůze revmatického starce), ale i předmětů, které tělocvična nabízí (medicinbal), k mnoha napínavým, ba dokonce i překvapivě vtipným scénám. Michalkov navíc podpoří závěr filmu velice chytře rozvinutou pointou příběhu, kterou americký film vůbec nenabízí. Nejdůležitějším aspektem Michalkových Dvanácti je ovšem fakt, že celý mezilidský konflikt, který se v tělocvičně odehraje, je naroubován na rusko-čečenské vzrtahy, na ruskou politiku a sociální vztahy a na nynější tvář Moskvy. Toto příjemné rozšíření mi decentně kazily příliš násilně vložené válečné scény, které mě vytrhávaly z koncentrace na ústřední dvanáctku rozhněvaných mužů v tělocvičně. Význam oněch scén ve filmu chápu a tak tuto malou stylistickou neshodu mezi mým pohledem na věc a režisérovou vizí házím za hlavu ve prospěch vyznění filmu jako celku. (03.11.2008)