Imaginárium Dr. Parnasse

Dnes již klasicky roztříštěný pozdní Gilliam, hýřící zajímavými nápady ve sférách scénáře (charaktery, snové světy, narace) a vizuální fantazie, bohužel poskládanými bez ladu a skladu. Zmatek a mlha neujasněnosti se vznáší nad podstatou, fungováním i ztvárněním obou předložených světů (Imaginárium a fiktivní Londýn, popřípadě fiktivní Země), nad historií jejich nejstarších obyvatelů, nad motivací postav, nad jejich nejednoznačností (záměrnou či nikoliv?) i nad nastalými zvraty, které děj často zavádí (příjemně i nepříjemně) do nečekaných odboček. Gilliam měl samozřejmě i v tomto případě napůl příslovečnou smůlu - předčasná smrt Heatha Ledgera jej jistě připravila o pár podstatných segmentů, osvětlujících důvody i vývoj Ledgerovy postavy (náhradníci se pochopitelně nedovedou naladit na vlnu post-jokerovského rauše, v kterém viditelně unavený Ledger jede, do čehož je nemile nucen obzvláště zmatený Colin Farrell), která zřejmě měla být klíčem k celému filmu. Jak podotkla Nathalie, Gilliam se po většinu času jen ztrácí ve vrstvách významů a odkazů, které rozhodně nejsou bez zajímavosti či požitku, já však přeci jen raději ty hříčky, které jednotlivé střípky logicky a přitom rafinovaně splétají do umně provázaného, fantaskního celku. (13.04.2010)

Gilliamovo alegorické imaginárium je doslova vratkým a kodrcavým double deckerem, který v sobě ukrývá všechno možné i nemožné, fungující i nefungující, krásné v ošklivém, staré či nové a zábavné spolu s nudným. Stejně, tak jako filmový ďábel pokouší duše všech smrtelníků možností volby, tak i Gilliem nutí diváka volit a v řadě případů je to volba dost nelehká. Ačkoliv je jeho imaginace bezbřehá a vizuální koncepce některých scén dokonalá a dech vyrážející, stejně mi v tom všem něco chybělo, možná nějaká ta pomyslná duše. Gilliam často vypadává ze symbolického řádu a místy nastoluje obrazové šílenství ad absurdum. Ve výsledku je Imaginárium přeci jen prázdným místem otevřeným hlavně divákově imaginaci. Tam, kde triky nestačí by měla přijít na řadu lidská představivost. Jenže ta moje zřejmě selhala a já odcházel z kina s pocitem, že Ledgerovou poslední rolí měl opravdu zůstat Temný rytíř. Místy imaginativně hravé, ale hlavně dekadentně nudné. 65% (novinářská projekce) (08.01.2010)

Parnassus mě nejprve potěšil, pak zmátl a nakonec vyplivl velice zaraženého a až se to bojím přiznat - zklamaného. Asi už začínám stárnout, ale za celý film jsem nenalezl nic, za co by se dal příběh uchopit - to by však samo o sobě nemuselo vadit, kdyby mě film dokázal absolutně sfouknout silou své fantazie, originality, výjimečnosti... Nic takového se však nekonalo. Herecké výkony herců jsou sice lahůdkové (Ledger, Plummer, Waits...), aranžmá krásné a Gilliamovsky opojné a celé je to stylizováno moc příjemně a vtipně (rozšafnost Waitsova Pana Nicka například), ale jako celek to prostě nedrží, skřípe a zanechává velice nedokončený dojem. 60% (24.01.2010)

Dámy a pánové přistupte blíže. Zvu vás do mysli, ohromné mysli doktora Parnasse..... Předvádět na plátně fantasmagořiny by chtěl kde kdo. Ale je jen pár vyvolených. Imaginární svět - to musí být něco výjimečného, zábavného, strašidelného a úžasného. Třeba jako v mysli T. Gilliama. Jeho svět tam za zrcadlem přináší mnoho zajímavých nápadů, bohužel jako celek jede příběh tak na ¾ plynu. Což zase není tak málo, jen mám občas pocit, že to chtělo ještě víc přitlačit, protože představivosti a snaze zmocnit se ,,mé“ mysli se meze nekladou. Každopádně, nálepka POSLEDNÍ FILM HEATH LEDGERA z něj udělá věc téměř nesmrtelnou. Stejně jako TADY. PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ ** (31.03.2010)

Tento film by som popísal ako možnú parafrázu Gilliamovho sveta filmu, v ktorom sa fantázii medze nekladú, ale v ktorom akoby aj on podpísal zmluvu s diablom, ktorá mu po každom úspechu hodí pod kolená prekážku, ktorá ho takmer stiahne do pekla. Tentokrát pekelník stupil priamo na čiaru života Heatha Ledgera, Gilliam bol ale nezlomný a do úspešného konca dotiahol tento projekt najmä vďaka svojej predstavivosti a skutočne nevšednému zaangažovaniu ďalšieho hereckého tria, ktoré nakoniec pôsobí tak, akoby bolo odzačiatku plánované. Je vidno, že každý z hercov hrá zanietene, predstavenie spomínaného kvarteta zaklincoval výstup Toma Waitsa. Ako celok je ale hlavná línia príbehu aj pomerne strohá a jednoduchá, je však radosť pozerať sa na jednotlivé časti filmu, ktoré v sebe nesú neskutočnú nádielku snových prvkov, fantazijnosti, peknej hudby a dobodky využitého hereckého potenciálu. 80%. (27.09.2010)