Masoví vrazi, Hannibal Lecter - skutečné příběhy

To byl ale nudný dokument. A byl jen o tom, jak se z komára dělá vembloud. Čekal jsem dechberoucí nářez, děsivou cestu do mysli šílených vrahů, ale co jsem dostal? Tři kila keců nějakých pisálků. Všechny informace byly navíc v rovině obecných vědomostí, nepřinesly nic nového a šokujícího. Pisálci jen opakovali očividné skutečnosti ze života celkem asi pěti vrahů. Za naprostou nehoráznost či spíše šlendrián českého dabingu považuji, že pořád chlapci pisálci mleli o MASOVÝCH vrazích, ačkoliv se jednalo pouze o SÉRIOVÉ. Co tam mumlali v originále jsem nezjistil, nevím tedy, kde je chyba, ale je dost závažná, pakliže má dílo erudovat. Záběrů z místa činu ukážou opravdu poskrovnu, hrané rekonstrukce jsou úplně na prd. Jedná se o dvacetkrát opakovaný záběr na nějakého tydýta v masce Dr. Lectera nebo na starce, který hraje A. Fishe, jak dřepí a píše dopis rodičům své oběti. No ty kráso, to rozhodí každého... asi jako nový díl Videostopu. Ale věřím, že to může být pro někoho první setkání s takovými monstry, že ho to, jak se říká, dostane. Kdo kdy něco o Dahmerovi četl nebo viděl, bude zívat, až se mu huba roztrhne. Howg.        -Kdyby někoho zajímalo, jaký je rozdíl mezi masovým a sériovým vrahem, aby tento komentář měl nějaký dopad, tak masovým vrahem je ten, kdo zavraždí na jednom místě v jednu chvíli více osob (jeden z nejznámějších je Charles Manson). Takovým vrahem může být i sniper, který odstřeluje v jednu dobu mimo jakýkoliv válečný akt či vojenský rozkaz. Oproti tomu sériový vrah, jak už z názvu plyne, vraždí v sérii - za sebou. Každý jeho čin je brán jako spáchaný v jiném čase a za jiných okolností. Obětí je vždy někdo jiný, nikdy nezabije stejného člověka dvakrát - což je ode mě jen vtípek. Samozřejmě, že vždy je obětí někdo jiný. Jde o to, že oběti často spolu nesouvisí, nemají žádnou společnou signaturu, která by vyšetřovatele mohla dovést k pachateli. Proto jsou tito vrazi v podstatě medii oblíbení, jelikož nabízí mnohem složitější příběh operující s tajemnem a záhadami. Především se strachem, protože se neví (nedá se určit), kdy opět monstrum zasáhne, kdy udeří či kdo bude další obětí. Z poznatků mohou vyšetřovatelé pouze určit typ obětí. Na základě složitých studií a mnoha dopadení dokážou dnes podle modu operandi vypracovat profil takového vraha a tím spíše jej dopadnout, většinou pomůže náhoda, nebo spolupráce obyvatelstva. Velkou překážkou v historii dopadení amerických sériových vrahů vždy byla jistá nespolupráce mezi úřady jednotlivých okrsků a států. Známe to z filmů. FBI pohrdá policejním okrskem malého městečka, mezi šerify daných městeček panuje rivalita, každý si chce toho svého vraha chytit sám a proradný vrah si bezpečně cestuje po jejich okrese, přepadá mladé dívky, které pak fyzicky mučí, znásilňuje a někdy právě i postupně požírá. Každý ví prd, jak vypadá a kde by zrovna mohl být. O tom by mohl povídat slavný Ted Bundy, který křižoval Ameriku sem tam a de facto nechal na každém stém kilometru jednu mrtvou ženu, které se snadno svým šarmem vetřel do přízně. Takový sériový vrah bývá často společensky oblíbený, nenápadný a považovaný za přinejmenším slušného člověka. Prokazatelně se tito vrazi rekrutují se středních vrstev, bývají inteligentní, někdy i nadprůměrně, ale zpravidla lze u nich freudovsky definovat problém z dětství, zejména to, jak byl ukut vztah s otcem, byl-li vůbec u takového jedince v jeho dětství přítomen. Někdy je vrah donucen zabít z taktických důvodů, zde pak už je možné najít souvislosti, či jej nakonec i dopadnout, ale právě náhodné volby na navzájem nesouvisících místech a časech maří vždy činnost FBI i policie, i kdyby nakrásně spolupracovali. To je ovšem historií. Dnes jednak policejní věda pokročila a vše je mnohem více provázané. Velký vliv na to mělo i dopadení ukrajinského vraha Chikatila, který byl dopaden až právě díky spolupráci s FBI, která tehdy sovětským vyšetřovatelům poskytla vrahův profil. Nakonec sice pomohla náhoda, ale byl dopaden. Všichni pochopili, že při takovém pátrání je vždy lepší maximálně spolupracovat a ne si škudlit poznatky na svém písečku. Ono je totiž u klasické vraždy docela jednoduché vypátrat pachatele, vždy to totiž bývá někdo z okolí oběti, motiv je vždy také lehce odhalitelný, zvlášť když je to v rodině, znáte to ze všech těch krimi seriálů. Je tedy jasné, že všechny ty filmy o Dr. Lecterovi a dalších vraždících monstrech vycházejí ze skutečnosti, z poznatků pečlivě nasbíraných v případech jako právě Jeffrey Dahmer, Ed Gein, Albert Fish, Chikatilo či Henry Lee Lucas. V knihách Stéphana Bourgoina najdete ostatně vše, patří mezi nejlepší autory/novináře daného žánru. Se všemi výše uvedenými se osobně setkal. (23.09.2014) (méně) (více)