Paranoid Park

Minimalistický Van Sant je moja šálka kávy a aj keď ma nie vždy dostane na plnej čiare (ako to urobil pri Slonovi), vždy aspoň remízuje s veľkou úctou k jeho vyspelej, nekonvenčnej réžii. (Okej, možno okrem jeho čudesného experimentu s Psychom, ktorý asi nikto nepochopil.) Malý, tichý, melancholický, uvedomelý filmík. 3,5* (22.06.2020)

Bol som k filmu skeptický a práve preto som bol príjemne prekvapený. Príbeh je jednoduchý, spravený spôsobom, ktorý sa viacej približuje realistickému zobrazeniu. Snaží sa bez dramatizácie ponúknuť príbeh jedného dospievajúceho chalana, ktorý nehodou dopustil aby zomrel človek. Gus Van Sant ale dokázal z príbehu spraviť naozaj pôsobivé dielo. Jednak je to zásluha hudobnej a zvukovej časti filmu, ktorá je ako keby naplnená ruchmi a pod kožu sa derúcou ale príjemnou hudbou a potom kamerou, ktorá je rozostresená ,v pohybe a ktorá pôsobí dokumentárne. K dobru filmu ešte slúži fakt, že nemá dlhú stopáž a že celá zápletka zostane otvorená. Pritom sa ale dôležité veci v živote hrdinu uzavrú. Ďalším silným ťahom je obsadenie neznámych tvári, ktoré pridávajú príbehu na realistickosti. Záleží samozrejme od vkusu, ale mne tento film po mnohých stránkach ulahodil. (07.04.2012)

S každým zhlédnutím je ten film lepší a lepší a vyloženě se mnou roste. Mám za to, že je nutné vědět, do čeho divák jde, a být schopen se naladit na pomalý temporytmus vyprávění a pokusit se o to se vcítit do počitků hlavního hrdiny, který je dutý (myšlenkově i duševně). Stále považuji za problematické vyjadřování se ke události z 9/11 2001, kdy po Dvou věžích zůstal prázdný prostor a jistoty byly otřeseny, protože tentokrát tím prostorem není pouť a neputuje se nevědomím, nýbrž je jím skejťácký park v Portlandu, Oregonu a dostáváme se do Alexova podvědomí. Tomu se podřizuje i formální stránka filmu, kdy je vyprávění typicky gusvansantovsky nechronologické a skáče se napříč časem a prostorem, přičemž se scény opakují a staví do zcela nových významových rámců a od vyprávění se neutíká až v poslední třetině, kdy si hl. postava začne své myšlenky třidit a dávat je na papír. Důležitější ale než pohrávání si se strukturou vyprávění je styl, kdy se na rozdíl od "volné trilogie o smrti" nepracuje s hloubkou ostrosti a postavy v druhém plánu jsou nezaosttřené, rozmazané, nebo jejich slova přehluší hudba, čímž se vyjadřuje ambivalentní vztah k nim. Zarážející je i výběr hudby (na základě skladeb z Itunes a z filmů Federica Felliniho), kdy až na jeden případ nezaslechneme hip-hop či rap, zato ale uslyšíme spoustu folkových písní a klasickou hudbu, což se ke skejťácké subkultuře nehodí stejně jako Alex do oné situace, do které se dostal, přestože má za to, že je to běžné a na světě jsou horší věci. Dominantou není ale ani vyprávění (které se tentokrát nevyprázdňuje) a ani styl (natáčelo se na akademický formát 1.37, kterému se říká "velký čtverec", který se užíval v prvních 4 desetiletích min. století, s kterým má Gus van Sant zkušenosti ze studentských filmů a z "volné trilogie o smrti" a kdy nejlépe vystihuje mentální stav Alexe), ale práce se zvukovými efekty, které nabývají až ambientní charakter. Jedná se tak ve výsledku o nejlepší film o skejťácích, ve kterém nejsou ani známky pózy a který obsahuje i autotématickou část o procesu vzniku, která je typická pro další počiny Guse van Santa, kterým by se mohlo říkat "volná trilogie po smrti" (PARANOID PAR, MILK...?). 10/10 (02.12.2007)

Alex, středoškolák, nijak nevybočující z davu svých vrstevníků, jen na rozdíl od většiny z nich na něj trýznivě dotírá jeho vlastní svědomí, ve svém útržkovitém vyprávění se nám postupně svěřuje, tak podobně jako jednotlivým stránkám svého deníku a my si právě jejich prostřednictvím pomalu vyskládáváme stále ucelenější obraz událostí toho obzvláště nepovedeného dne, je zmatený, bezradně tápe, vyčkává, ví, že má opravdu velký problém a je s tím úplně sám, izolovaný a hluboce zasažený hrůzným zážitkem, trápí se narůstajícími výčitkami a pochybnostmi spojenými se strachem z možného odhalení, nemá se komu bezpečně svěřit a tak si přeje jen na vše zapomenout, může se mu to podařit, je něco takového možné, může člověk skutečně úplně vytěsnit nežádoucí vzpomínky? Dá se žít klidně dál a předstírat bezúhonnost, že se nic takového nikdy nestalo? Vždyť zavinil smrt člověka. Věrohodně zpracovaný námět s obsahově závažným sdělením. (11.11.2012)

Neuspořádané kombinování chronologického a retrospektivního postupu vyprávění asi mnohým nesedne, ale ve Van Santově nakládání s ním jsem neviděl vyprázdněnou exhibici, nýbrž šikovný způsob, jak nám bez zbytečných slov zprostředkovat Alexovy pocity. Zmatek, neschopnost dlouhodobějšího soustředění. To podstatné se skrývá za gesty, náznaky, letmými pohledy. Aby luštění celé mozaiky nebylo tak snadné, jsme neustále nuceni přemýšlet, nesledujeme-li film zrovna subjektivním pohledem Alexe, který si realitu mohl lehce „přibarvit“ (nemrtvý dvojdílný muž), ale taky nemusel. Celá hra na dvojího vypravěče je (SPOILER) ukončena poměrně nečekaným způsobem, kdy vychází najevo, že Alex „Paranoid Park“ nepsal, aby si jej časem někdo mohl přečíst, nýbrž pouze v rámci jakési osobní psychoterapie. Jako film nahlížející do duše traumatizovaného kluka mi film přišel dostatečně zajímavý, nějaké pseudointelektuální vycpávky a možnou spojitost s Ground Zero (nezaplněný prostor) nechám k důkladnějšímu rozboru povolanějším. 75% Zajímavé komentáře: Bluntman, Radko, Tommy987 (23.12.2008)