Paranoid Park

Gus Van Sant sa zjavne našiel v generačnom zakotvení témy. Po štúdii násilia zameraného navonok (Slon) nasledovala štúdia násilia voči sebe (Posledné dni), aby ju vystriedala štúdia neúmyselného násilia v Paranoid parku. Všetko z pohľadu mladých rebelov, oponujúcich väčšinovej spoločnosti. Vnútorné prežívanie a pocity človeka trápeného vinou sú na príbehu mladého skejťáka podporené časovým poprehadzovaním deja, naznačujúcim zmätok v duši a nutnosť utajenia činu s nezamýšľanou desivou pointou. Sledujeme pozvoľný rozvrat jeho vzťahov s okolím (frajerka, škola, priatelia), silnejúcu vnútornú tenziu. Áno poprehadzovaná chronológia a kameramanské exhibície sú znakmi všetkých troch filmov, napriek tomu si myslím, že tentoraz režisér uchopil tému a jej odoznenie najkomplexnejšie, čo sa týka stavu pred a po čine (príčin a dôsledkov). P.S. Nutnosť vypovedať o tajomstve, o ktorom nikto nesmie vedieť a predsa o ňom napokon vedia všetci (oboznámenými sú v tomto prípade diváci - prostredníctvom filmového plátna), v niečom pripomína legendu o tajomstve oslích uší kráľa Midasa, ktorú jeho holič zveril jamke v zemi, no vietor ju rozfúkal medzi pospolitý ľud. (02.12.2007)

Jsem překvapený nízkým hodnocením tohoto snímku a z některých komentářů mi vyplívá, že mnozí film příliš nepochopili. Klišé? - Vůbec, rád bych tedy slyšel nějaký příklad. Deníková struktura vyprávění? - Já si představuju deníkovou strukturu vyprávění tak, že se rozvíjí den po dni, a ne náhodné cestování časem mezi vzpomínkami hlavního hrdiny, který spíše odpovídá lidskému proudění myšlenek. Tendenční vyprávění? - Děj se neustále bez jakéhokoliv varování přemisťuje v prostoru a v čase, některé scény se objeví dokonce dvakrát a divák si uvědomí že tato sekvence patří časově jinam, než kam ji původně řadil. Je to jako skládání mozaiky z mnoha maličkých střípků, v nichž se "rozvíjejí" dvě jednoduché dějové linie. Ale to jak jsou vyprávěny nutí diváka, aby byl neustále v pozoru. Gus Vas Santovi nešlo o to vyprávět jak to bylo, ale jak si to pamatuje hlavní hrdina. Proto zpomalené záběry, zamlžené pozadí, střídání 8 a 35mm materiálu. Dle mého jde o neskutečně vynalézavé dílo, které ale asi bohužel nezanechá v našich končinách větší ohlas. (02.12.2008)

Neviem ako to Van Sant robí, ale nejako sa mu darí vyrábať artovky, ktoré dokáž osloviť aj mňa. Možno preto, že dokáže hluchotu a bezdejovosť natočiť pútavou formou bez toho aby z nej bola cítiť kŕč. A to ja mám rád. Celkom depresívny ale rovnakou mierou citlivý a hlavne s chuťou natočený malý film. 9/10 (14.10.2016)

Byl jsem ochoten hrát s tvůrci tohoto filmu jejich hru. Byl jsem ochoten příjmout chronologicky retrospektivními flashbacky a forwardy podaný děj. Byl jsem ochoten akceptovat pseudoexpoziční vykreslování psychologie postav. Byl jsem ochoten přežít rádobyuměleckou formu obrazů, které měly být patrně nesmírně podmanivé. Ale čeho je moc, toho je příliš. Byla to dlóóóóuháááá tááááhnoucí se nuda s extrémně prvoplánovou zápletkou výčpělého tématu a stopáž, která měla 85 minut, mi přidala spíše jako 185 minut. No a ta scéna s hlídačem drah - co to mělo být? Nevěděl jsem, jestli se smát, nebo plakat nad tak zoufale nevkusným výjevem. Ruce pryč od tohoto filmu. (03.07.2011)

Paranoid park je velmi nevinne vyzerajúci počin, ktorý má osobitný štýl rozprávania príbehu, niekedy sa mierne podobajúcom na scénaristické slučky Mementa, no a keby to nestačilo náročnému divákovi, tak sa stále ešte môže kochať atmosférou poctivo budovanou jednými z najkrajších "snových" scén aké som mal v poslednej dobe vidieť. Na tom má svoj levý podiel nazvučenie ako i hudba, neriadiace sa často synchronizáciou miesta a času. A vôbec nevadí obraz zaplnení pretty boys a girls na kolieskach, čoho som sa pri výbere trochu obával. Možno by to nakoniec Park nedotiahol až na plný počet hviezd, ale zážitok zasadiaci ma pevne do kresla so silou búrky myšlienok, ktorý zaiste režisér neplánoval, si jednoducho vyžiadal daň v podobe úplného sa odovzdaniu plátnu vystavujúc červenú kartu otravným pochybnostiam a ťažkého údelu znudeného filmového kritika, ktorý niekedy až príliš často zastiera náš zrak, pred možnými pôžitkami. Tak a nebol by som to ja aby som sa s vami o tú moju epizódku, ktzorá čo to vypovedá o stave mojej pochrámanej mysle, nepodelil. Zažili ste niekedy to naozaj pravé dejavu? Ak áno, tak určite viete aké prekvapivé môže byť jeho vynorenie sa z tmy podvedomia. A tak práve keď príbeh začne odkrývať vraždu, driemiacu celý čas v pozadí, scéna inak možno pre okolie v kine pôsobiaca v slede vydarených záberov zrazu vo mne prebudila čisté poznanie, ako keby som sa napojil na univerzálny prúd vedomosti po ktorom tak túžia ľudia bažiaci po Nirváne. To čo som videl bol pocit simultánneho bytia raz na dvoch miestach. Jedna realita prítomnosti udupávaná spomienkou včerajšku. A na jazyku nekompromisná otázka, či som už neprekročil hranicu klinického psichyckého zdravia. Spomínam alebo vidím budúcnosť? Kotva reality na míle vzdialená od dna. Po tomto zážitku, s ktorým som sa radšej ani nepochválil spolusediacej kamoške, našiel som odvahu na vyjadrenie svojich pochybností o vlastnom bytí až po filme. A tu ma čakala odpoveď, ktorá ma vrátila späť k ľahkosti lineárneho bytia. Deň predtím na predstavení Tanga s komármi, na ktorom som sa zhodou okolností taktiež zúčastnil sa podarilo pri premietaní pomýliť si cievky s filmom a týmto nedopatrením sa kratučká scéna z Paranoid park vtrela na plátna, aby sa v mojom podvedomí zakopala v barikádach zábudlivosti a vyrútila sa vo vhodný čas do boja o pozornosť v labyrinte spomienok a vedomia.I takéto zážitky robia kino stále jedinečným miestom v každej duši filmového fanúšika. (03.03.2009)