Mlčení

Mlčení režisérského génia. Má to hodně pohlednou kameru, ale to považuji u prvoligových světových tvůrců za samozřejmost a povinnost, dialogy mají něco do sebe a sdělení je morálně nezpochybnitelné, zařezávané do diváka chirurgicky přesně vyrovnaným tempem a metodickým rytmem vyprávění. ALE vyrovnané tempo ani zdaleka neznačí tempo kvalitní a já osobně jsem se nestal zarytým obhájcem filmového umění proto, abych v něm trpělivě rozdmýchával víru v režisérovy božské schopnosti, která se již po pár desítkách emocionálně katatonických minut začala vytrácet a ani po 160 dlouhých minutách svého znovunalezení, na rozdíl od neoblomného hlavního hrdiny, ani zdaleka nedošla. Abych film plně docenil čistě příběhově, asi bych nesměl být tak zarytý ateista a zatvrzelý ignorant lidské slepé víry v nadpřirozené síly a v pekelné následky zrady vlastního přesvědčení; abych si ho mohl užít jako vizuální sebezpytující katarzi, nesmělo by se v něm až tolik povídat a až tolik opakovat jednoduché, všeobecně srozumitelné náboženské motivy. Bůh ochraňuj Scorseseho za to, že se do tak těžké a masově neprorazitelné látky vůbec pustil, ale tentokrát si na jeho svátost dovolím šlápnout a upřímně prohlašuji, že kdyby se v závěru za zády Liama Neesona vynořil Bruce Wayne a rozdal si to s ním v kung fu, byl bych možná z výsledku mnohem veselejší. Kundun, byť s méně závažným námětem, mě naplnil daleko více.. (21.02.2017)

Pokud mám s Mlčením nějaký problém, tak že ani na chvíli nezavře pusu. Jsem trochu ochotný přistoupit na hru, že nekončící slovní hlušina v hrdinově hlavě je autorským záměrem a kontrastem vůči onomu avizovanému tichu, ale na každý pád to zážitku upírá jakýkoliv "meditativní" potenciál. Opravdu nepotřebuju, aby Andrew Garfield ve scéně, ve které sleduje popravu svých oveček, ještě ve voiceoveru dodával "opravdu trpím z toho, jak trpí." Ježiš hergot, já to přece chápu! Nevím, jestli tím Scorsese zamýšlí něco víc než jen patologickou doslovnost všeho, ale sráží to zážitek o kus níž, než to mohlo být, kdybych toho míň slyšel, a mohl tak víc vidět. Jak o tom ale přemýšlím, jak chci, verze z roku 71 je asi fakt lepší (a plně srovnatelná). (02.02.2017)

Knižní předloha byla na plátno přenesena nesmírně věrně. Většinu scén jsem si při čtení knihy představoval prakticky stejně - to se mi snad ještě nestalo! Proto by případné kritiky filmové adaptace neměly směřovat na příběh, nýbrž jen a pouze na samotnou filmařinu. A tu má Scorseseho tým v malíčku. Pravda, minutáž je poněkud přemrštěná, obzvlášť pro nás nevěřící. Na druhou stranu neustále bylo na co koukat - kameran je machr, o tom nemůže být sporu. Až na přemrštěnou stopáž tedy u mě jasně převládá spokojenost. Ovšem žánrově blízká Misie je v mých očích stále nepřekonána. A zřejmě ani nikdy nebude. (17.02.2017)

Na dnešní poměry až vražedná stopáž, která dojela na stejné neduhy jako Revenant. Iñárritu měl ovšem umělecké ambice, kterými vyplňoval slabší místa téměř tříhodinové stopáže, čímž do značné míry zabil původně geniální příběh. Ovšem, že takový vypravěčský génius jako Scorsese selže podobným způsobem se stopáží jen o tři minuty delší, aniž by se snažil o art, ale celou dobu se striktně držel tématu, které pouze natahoval jako nudli, z toho jsem v šoku ještě teď! Zklamaný jsem rovněž ze samotné ideologie filmu, protože jsem se svým klasickým ignorantstvím ohledně neznalosti předlohy čekal něco radikálně odlišného. Čekal jsem cynické japonské bestie, které jdou tvrdě po krku ještě větším cynikům z katolické církve, kteří svým náboženským fanatismem zcela vědomě rozkládají cizí zemi a kulturu zevnitř (o to v podstatě vždy šlo, ačkoliv se to zaštiťovalo pohádkou o šíření božího slova). Bohužel, dostal jsem jen smějící se cynické bestie, které stojí proti odhodlaným a oddaným božím služebníkům, kteří jsou tak čestní, že větší čest snad ani neexistuje. Na potenciálně zajímavé argumentační přestřelky mezi budhisty a křesťany v podstatě nedošlo vůbec a "japonský" pohled byl zmíněn a vysvětlen snad jen při jedné z desítky konverzací, což ale shodil režisér jak úplně posledním záběrem ve filmu, tak především jeho věnováním. Scorsese mohl příběh vést mnoha směry a uzpůsobit ho na poměrně širokou škálu diváků, ale zcela evidentně si vybral jen silně věřící křesťany, kterým naservíroval špatně odvyprávěný příběh jednoho duchovního, který dosti nepřesvědčivě bojuje s popřením vlastní víry ve jménu záchrany ostatních. Sázím, že tento film se běžným Japoncům líbit nebude, ale bohužel ne z toho důvodu, že by byl kontroverzní a brutální, ale jednoduše proto, že je pro křesťany, jejichž historickou rozpínavost legitimizuje a obhajuje na úkor jich samotných. 50 % (30.01.2017)

Obrovský film v každém ohledu. Tleskám Scorsesemu že nakonec dokázal protlačit svůj vysněný projekt a my máme tak možnost sledovat snímek o velikosti víry a nesmrtelnosti ducha. Musel jsem se samozřejmě prokousat ne zrovna moc divácky atraktivní úvodní hodinkou. Naštěstí poté je divák odměnen neskutečně silným příběhem, poutavými dialogy a úžasnými scénami s precizními hereckými výkony. Přiznám se že jsem už dlouho takhle silně o nějaké Scorsesovce nezapochyboval jako právě nyní. Nicméně hluboce jsem se mýlil a uctívám tě Martine i nadále. 70% (07.09.2017)