Příběhy ze Zeměmoří

Na první pohled se "Příběhy ze Zeměmoří" jeví jako nejslabší titul vzešlý od renomovaného Studia Ghibli, což ovšem spíše dokládá vysoké nároky, které diváci vůči snímkům uvozeným modrým logem Totora mají. Snímek debutujícího syna Hajaa Mijazakiho na jednu stranu má zcela jednoznačné nedostatky, které vyplývají z nepříliš vhodného způsobu adaptace. Děj snímku se opírá především o třetí ze čtyř knih ze série Zeměmoří, ale zatímco předchozí původní snímky i adaptace Studia Ghibli šetrně spojovaly úvod vyprávění s profilací světa a jeho zákonitostí, což fungovalo především díky svázání světa s hlavní postavou, zde až cca do poloviny snímku vlastně není jasné, kdo je hlavní figurou, ale ani se nepodaří pospojovat jednotlivé roztroušené střípky představovaného světa. Další spíše už potencionální překážku představuje fakt, že se jedná o nejponuřejší snímek Studia Ghibli. Předchozí tituly studia pracovaly se světy v základu pozitivními nebo s jasně vystavěným dualismem. "Příběhy ze Zeměmoří" právě kvůli nedostatečné profilaci postav a světa naproti tomu až do poslední třetiny skýtají pouze naprostou bezútěšnost. Na druhou stranu lze film vnímat jako dobově reflektivní počin, kterým studio Ghibli podobně jako v případě "Šepotu srdce" tematizuje určité aktuální téma v jádru japonské společnosti, respektive její mládeže. Zdejší dualita světla a tmy a ústřední motiv strachu ze smrti či pomíjivosti, který zcela sžírá postavy a zbavuje je jejich duše, silně rezonuje s dobovým problémem společenského fenoménu NEET a hikikimori, tedy části mladé generace, která se nezapojuje do společnosti a bezcílně setrvává doma. (01.12.2012)

Báli jsme se zklamání, do rodinné ghiblitéky jsme doplnili až s odstupem let na přání už notně odrostlých dětí – a zklamání se nedostavilo. Pohádkové dobrodružství sice s mnohem prostším a přímočařejším příběhem, sdělením, symbolikou i třeba výtvarnou stránkou, než jsme zvyklí od tatíka, ale v té prostotě nádherně živé a čisté; co chybí na rafinovanosti mytologie a fantazijních světů, to téměř vynahradí čiré poetično. (27.12.2017)

Celovečeráky se rapidně liší od seriálů, kde se na ploše cca 120 minut musí odvyprávět „komplexní“ a ucelený příběh s uvěřitelnými postavami, se kterými není problém se sžít a vlastně je i radost projít si s nimi celé dobrodružství. Ač dávám přednost rozsáhlejším sériím a filmy moc nevyhledávám, tak zde jsem byl rád za výjimku. Na chvíli se vžít do kůže mladého Arrena a projít si s ním strastiplnou cestu na jejíž konci leží záchrana kouzelného světa Zeměmoří bylo velice příjemné a „přirozené“. Lehce se pak hodnotí podobné kousky vysoce, když se hledá těžko nějaká chybka. Ta má spočívá v nevyužitém potenciálu fantasy prvku, který celý snímek odstartuje. Snad mohla úloha draků, proroctví a čarodějů dostat větší prostor, abych se nebránil absolutnímu počtu hvězd. Kdo ví, takhle třeba příště… (24.07.2007)

Když přemítám nad Tales from Earthsea, tak se neubráním té salající epičnosti a velkoleposti příběhu, ale i jeho faktické prázdnoty. Vidím, cítím, slyším všechny ty mozaiky a dílky inspirace. Uvědomuji si ty tahy nitek osudovosti, nevyhnutelnosti a představeného poslání. Rezonující úvahy a otázky nad tím, čím chci být, čeho chci dosáhnout, život, smrt a co je to všeobecné, generalizované dobro. Marně ale hledám to propojení, harmonizující celistvost a dotažení všech ideí. Líný flow, až flegmatická nerozhodnost a proaktivita většiny postav vzbuzuje mírné nepochopení a celkově je tah na branku neomalený, ba až nejasně defenzivní. Za 2 hodiny je nám vysvětleno hrozivě málo v rámci smyslu a důvodů; emotivnímu finále to ubírá značně na síle. Forma studia Ghibli se ani trochu neotřásla, ale debut Goroua Miyazakiho, syna legendárního Hayaa Miyazakiho, byl minimálně vnitřně hodně nervózní a nejasný. 3* (29.03.2021)

Pokračuju v žánru anime, a to docela novinkou. Když jste synem úspěšného režiséra, dost se od vás čeká, ale já sem o spojitosti slavného taťky a syna nováčka nevěděla. Takže když sem zhlédna ze začátku trošku nudnější a v druhé polovině velice povedený film - ovšem tak trochu variaci na Cestu do fantazie: chlapeček, holčička - jen ve zvíře se promění Ona, ne On. Hudební podkres u těchto filmů považuju za důležitý, proto můžu vřele doporučit - operte zvuk, nebojte se. PS. Vjíždějící Archmage mi strašně připomínal Gandalfa jedoucího na pomoc vracejícím se gondorským vojákům z Osgiliathu. My true name is Lebannen. (18.07.2007)