Vase de Noces
Wedding Trough
Obsahy(1)
„Ohromnou cenu má v lásce to, co se zve perversí a neřestí: jsou to způsoby nejrevolučnějšího myšlení a jednání,“ píše Dalí ve své Viditelné ženě. V případě jednoho z nejneuvěřitelnějších filmů, jaké kdy byly spatřeny na plátnech kinosálů, autorského snímku belgického milovníka surrealismu a dokumentaristy (sic!) Thierryho Zénoa Svatební váza, jde ovšem o projevy milostného citu mezi mužem a prasnicí, z něhož vzejdou krásná trojčátka, přičemž ona revolučnost spočívá mj. v touze muže nahlédnout své nitro skrze pojídání vlastních výkalů. Bezdialogový, černobílý snímek, jehož formální asketizmus kontrastuje se zvrhlými projevy slasti a snově libidosními (zakopávání svině zaživa) i alegorickými (hlavy panenek nasazované malým prasátkům) výjevy, je obsazen jediným hercem, uzavřen do zcela oříznuté lokality rozpadající se farmy obydlené rozličnou faunou a doprovázen výhradně bizarní varhanní hudbou Alaina Pierra. Sólový protagonista této při vší divácké náročnosti podivuhodně mystické podívané, Doménic Garny, ve své kreaci starostlivého „otce“ zvířátek i prasečí dělohou přitahovaného degustátora exkrementů, dokonale evokuje tón celého filmu – naprostá tvůrčí serióznost až vážnost v souvislosti s neodolatelnou chorobností vize ve výsledku působí mimořádně zábavným, zvrhle komickým dojmem. Dlouhou dobu zakazovaná, i odvážnějším publikem a kritikou skandalizovaná filmová pocta surrealistické poezii odpudivosti a metodě psychického automatismu je uměleckou reflexí navenek i dovnitř obrácené všemohoucí vášně po uchopení trapně kauzální reality. Zoofilie a koprofagie jako bestiální fetiše člověka, sevřeného obsesemi všeprostupující smrti a neproniknutelných tajemství života. „První skutečně schizofrenní film,“ volali kdysi největší zastánci díla Boris Lehman či Henri Michaux… (Festival otrlého diváka)
(více)Recenze (73)
Na malebné farmě uprostřed panenské přírody žil jeden farmář se svými zvířátky. Všechna je měl moc rád, ale nejvíce ze všeho miloval své prasátko. Vase de noces je laskavý a líbezný film pro celou rodinu, podbarvený vznešenou duchovní hudbou. "Když jsem já souložil to první léto, vysouložil jsem si selátko za to.."__________Omluvte prosím snížené množství inteligence v tomto komentáři. Chtěl jsem, aby ladil k tomuto filmu, který obsahuje také snížené množství inteligence. _____________ Piggsy: Od člověka s takovým nickem bych čekal trochu více nadšení pro věc. ()
Je docela zábavné číst tady tu řadu "výkladů" a "vyjevení" tohoto podivného filmu ... Ono mi to připadne jako s Biblí, hromadu nesmyslných mouder si každý člověk může vyložit jinak. A ještě větší sranda je, když to vtklouká do hlavy druhým. Tenhle film není ani tak extríémní, nebo divný sám o sobě. V rámci jisté podstaty jde o systematicky sestavený polodokument o životě na osamoceném vesnickém dvorku. To, že se místní chlapík až příliž sžije s místním zvířectvem není až zas tak příliš nenormální, jak se možná někomu zdá. Ono se tam skoro ani moc neděje něco úplně "wtf", out, mimo apod. Tohle všechno se může dít, prostě jinej kraj, jinej mrav, na vesnici maj lidi a lidi k zvířatům prostě blíž. Samozřejmě to píšu s úsměvem, ale ne s nadsázkou, já tam neviděl něco, co by nebylo nějak extrémně nenormální. Filmově je to podáno stylově, pěkně, vesele a exteticky. Chvílemi se jedná sice o maximální extetický hnus, ale pořád to estetické je. Nic surealistické jsem v tom neviděl, věci se dějí, protože se v přírodě prostě dějí a nikdo neví proč a z jakého důvodu. Největší sranda začne, když mraky intelektuálů začnou bádat nad tím, co tím chtěl tvůrce říct a co je smyslem filmu!! :-)) Nesmysl ... Takhle se přece na ten film pohlížet nedá ... Ne že by to bylo divný ten film, ale je to hnusný. Chvílema hodně hnusný (žraní hoven, blití). No, ale někdo má rád holky, někdo zase vdolky (z hoven), někdo zase prasnice, jsme jenom lidi!! Že jo ... A co žene přírodu a člověka stále vpřed a dává všemu smysl?? No přece LÁSKA!!! A to je jedinná skrytá myšlenka filmu - láska fyzická, láska narcistní, láska k Bohu, láska k přírodě, nemilosrdná láska přírody k sebe samé ... Nic víc. Zajímavé, chvílemi vtipné, chvílemi neskutečně nechutné a odporné!! ()
Jedno musím uznať, chlapík mal celkom slušné hospodárstvo. Stravu ale musel mať na hovno, pretože na tej toalete sa celkom vytrápil. Pred tým, že jeho partnerkou bola prasnica, a že si zabil vlastné - teda asi boli jeho - deti, zatvárať oči nebudem, veď všetko sa to deje aj v skutočnom svete. To, ako to celé ukončil mu schvaľujem. Zéno priviedol na plátno niekoľko ľudských úchyliek a odel ich do čierno-bieleho hávu bez slov. Hudba bola vskutku zaujímavá a herecky to bolo tiež slušné ... predovšetkým prasnica bola prirodzená. Zdržím sa tentokrát hodnotenia. ()
Tohle je přesně ten film, u kterého se nutně musí vystřídat celá škála hodnocení. Jedni to vezmou z té symbolicko-umělecké stránky a budou hodnotit vysoko, druzí si z toho odnesou jen to dekadentní a odporné, tudíž vysolí odpad a pak je tu skupinka uživatelů jako jsem já, kteří z toho mají velmi rozporuplné pocity. Pár věcí mi vadilo, pár věcí mě zklamalo, pár naopak překvapilo, každopádně největší podíl na mém pouze 2-hvězdičkovém hodnocení má poslední 20 minutovka, která zbytečně kazí dojem z jinak velmi neobvyklého počinu a sklouzává do přímočaré nechutnosti. Celkově tedy 40%. ()
Galerie (3)
Photo © Zéno Films
Zajímavosti (4)
- Ve filmu nezazní žádný dialog. (HellFire)
- Znovu promítán byl film na FF v Locarnu ve Švýcarsku v roce 2008. (HellFire)
- Při promítání na MFF v Perthu v Austrálii roku 1975 se snímek potýkal s kritikou ze strany místních cenzorů. Ti do filmů promítaných na festivalech nezasahují, ale kritika byla cílem nátlaku konzervativců. Do promítání se film nakonec dostal, ale zakázán byl roku 1976. (HellFire)
Uffff, tak tohle si budu pamatovat asi navždy. Je to pro opravdu silné povahy, ale takto esenciální, mnohovýznamový a sugestivní zážitek se vidí opravdu pouze jednou za čas. V jednoduchém podání zde uvidíme špínou překypující šokující příběh o vztahu muže a prasnice, kteří zplodí potomky. Ve filmu se tvůrci nebáli zařadit vizuálně odpudivé scény bestiality a koprofágie, které odpudí řadu diváků - já jsem se teda taky místy hodně kroutil, moc dobře mi z toho nebylo. Tato ústřední extrémní rovina je velice silným východiskem pro existenciálně-pocitovou interpretaci celého díla, ve kterém se jednotlivé motivy konfrontují (již od úvodního navolení motivu – vztahu člověka a jiného živočišného druhu) snad v každém záběru filmu. Kontrasty rozličných fyzických a duchovních rozměrů existence se zde perou od začátku do konce. Film lze pojmout jako náhled na zkulturnění jedince, odpoutání se od počátečního naturálního přebývání ve špíně a následná touha po návratu k prapodstatě. Nebo jako kontrast nábožensky dané vrženosti bytí do fyzického prostoru a primární spjatosti jedince s tímto prostorem, což ústí v absolutní odmítnutí víry a náboženství. Nebo jako prostou rozpolcenost člověka a jeho existenčního vztahu ke světu. Snahu pochopit svoje místo ve světě, význam vlastních konaných činů. Nebo jako prostou parodii na romantické kýčovité slaďáky – ale teda hodně silnou :-)))) .Celý film je vlastně velkou konfrontací geobiologické matrix zemské existence (proto ty neustále záběry na žížaly, hlínu, výkaly, zvířata) a duchovního rozměru života. Film jakoby symbolizoval věčnou touhu po odpoutání se od fyzična, směřování k duchovnímu rozměru, kulturnímu uspořádání, návykům a zvyklostem. To vše je ale neustále bezvýchodně sráženo konfrontací s každodenní špínou, opakovanými elementárně-biologickými úkony (ranní latrína), což vede k nezvládnutí základních mantinelů existence, odporným činům a ulpění ve stále se zrychlujícím víru šílenství, na jehož konci čeká jen vysvobození v podobě kýžené smrti. Dost dekadentní, že ano přátelé. A přesně takový tenhle film je. Ve špinavě černobílém vizuálu, odehrávající se kdesi v polorozbořené stodole se zvonicí na konci světa, ve všudypřítomné špíně, bahnu, sračkách a výkalech hospodářských zvířat. S fascinujícím hudebním doprovodem, kde převládá církevní hudba s žalmovými kostelními zpěvy a zneklidňující zvuky, umocňující vlastní zvukově-pocitovou dějovou stopu filmu. Napsat by se zde dalo ještě mnoho, způsobů interpretace celého filmu a jeho částí je mnoho a mnoho a mohly by se o tom vést sáhodlouhé debaty. Umělecký zážitek par excelence. Divák ovšem musí překonat prvotní odpor a hnus. Tudíž jako obvykle doporučení pro silné nátury, psychicky labilní jedinci by se tomuhle měli raději obloukem vyhnout, aby neskončili tak jako naše hlavní postava. On koneckonců ten závěr místy až vzbuzuje pocit, že se nám tvůrci snaží v recesi říct - kašlete na to, všechno je vzhůru nohama (doslova!) režisér je blázen, radši si z toho nic nedělejte. A nebo taky že blázen je divák a všichni lidé a nic na světě nemá smysl. Mimochodem, vysoce dekadentní tečkou je ono postupné zjištění, cože je onou svatební vázou. Uff. Kdyby existovala inkvizice, tak by se tvůrci tohohle filmu smažili na hořící hranici jako první. 10/10 () (méně) (více)