Vase de Noces
Wedding Trough
Obsahy(1)
„Ohromnou cenu má v lásce to, co se zve perversí a neřestí: jsou to způsoby nejrevolučnějšího myšlení a jednání,“ píše Dalí ve své Viditelné ženě. V případě jednoho z nejneuvěřitelnějších filmů, jaké kdy byly spatřeny na plátnech kinosálů, autorského snímku belgického milovníka surrealismu a dokumentaristy (sic!) Thierryho Zénoa Svatební váza, jde ovšem o projevy milostného citu mezi mužem a prasnicí, z něhož vzejdou krásná trojčátka, přičemž ona revolučnost spočívá mj. v touze muže nahlédnout své nitro skrze pojídání vlastních výkalů. Bezdialogový, černobílý snímek, jehož formální asketizmus kontrastuje se zvrhlými projevy slasti a snově libidosními (zakopávání svině zaživa) i alegorickými (hlavy panenek nasazované malým prasátkům) výjevy, je obsazen jediným hercem, uzavřen do zcela oříznuté lokality rozpadající se farmy obydlené rozličnou faunou a doprovázen výhradně bizarní varhanní hudbou Alaina Pierra. Sólový protagonista této při vší divácké náročnosti podivuhodně mystické podívané, Doménic Garny, ve své kreaci starostlivého „otce“ zvířátek i prasečí dělohou přitahovaného degustátora exkrementů, dokonale evokuje tón celého filmu – naprostá tvůrčí serióznost až vážnost v souvislosti s neodolatelnou chorobností vize ve výsledku působí mimořádně zábavným, zvrhle komickým dojmem. Dlouhou dobu zakazovaná, i odvážnějším publikem a kritikou skandalizovaná filmová pocta surrealistické poezii odpudivosti a metodě psychického automatismu je uměleckou reflexí navenek i dovnitř obrácené všemohoucí vášně po uchopení trapně kauzální reality. Zoofilie a koprofagie jako bestiální fetiše člověka, sevřeného obsesemi všeprostupující smrti a neproniknutelných tajemství života. „První skutečně schizofrenní film,“ volali kdysi největší zastánci díla Boris Lehman či Henri Michaux… (Festival otrlého diváka)
(více)Recenze (73)
Já si vlastně ani nejsem jistý, dá-li se něco takového jako tohle, nějak "bodově" hodnotit. Obecně řečeno se mi líbilo pojetí, forma, černobílý obraz, kamera, němost, skvělý hudební/zvukový doprovod i mnohé scény, záběry. Celkově to však nedokázalo vytvořit zcela úchvatné a zajímavé dílo. Rozhodně tomu škodí stopáž, která by prospěla výrazně kratší. Každopádně je tenhle netypický Receptář nejen na neděli zvláštním pojetím romantického oduševnělého filmu. ()
Prečo festival otrlého diváka? Nazývajme veci pravými menami, viac by sa hodli názov festival úchylného diváka. Zrejme nie som umelecky tak na výši, aby som docenila podobný klenot kinematografie a nadšene chrlila superlatíva o tom, ako nádherne je požierač hovien a zoofilný deviant stvárnený a čo všetko jeho odpudzujúce a choré správanie symbolizuje. Takéto a podobné výtvory vo mne dokážu vyvolať len nauzeu a som za to skutočne rada. Myslím si totiž, že niektoré hranice nie je nutné, za každú cenu, prekročiť. Mystiku si predstavujem rozhodne úplne inak a neláka ma ani hĺbanie nad tým, ako sa vlastne vyberá hudba, ktorá vhodne podfarbí požieranie výkalov či sexuálne zneužívanie zvierat. Pre mňa by malo rovnakú umeleckú hodnotu, keby sa tvorcovia natočili pri sraní a pustili si u toho trebárs aj Morriconeho, taký som ja barbar! Filozofovanie o hovne nie je nič pre mňa. ()
Chcela som dať odpad!, ale po besede s režisérom sa mi zdá toto hodnotenie primeranejšie (i keď si naozaj nemyslím, že námet čerpal z Jungových kníh, básní a obrazov, v tom bude nejaká úchylka:). Niežeby som mala niečo proti zoofílii s prasnicou a následným splodením potomkov s danou dámou či konzumácii vlastných výkalov, ale dosť ma to nudilo. ()
Zabil si detičky, ženuška sa mu utopila a tak sa radšej išiel prežrať vlastnými výkalmi až k smrti. Očividne je autor zrelý na zavretie do cvokhausu, pretože vačšiu hromadu sračiek som ešte nevidela. Jediné pozitívum tejto bohapustej prasačárny je príjemný hudobný doprovod, ale ani to nestačí na vynorenie tohto diela z najnižšieho dna kanála. ()
Galerie (3)
Photo © Zéno Films
Uffff, tak tohle si budu pamatovat asi navždy. Je to pro opravdu silné povahy, ale takto esenciální, mnohovýznamový a sugestivní zážitek se vidí opravdu pouze jednou za čas. V jednoduchém podání zde uvidíme špínou překypující šokující příběh o vztahu muže a prasnice, kteří zplodí potomky. Ve filmu se tvůrci nebáli zařadit vizuálně odpudivé scény bestiality a koprofágie, které odpudí řadu diváků - já jsem se teda taky místy hodně kroutil, moc dobře mi z toho nebylo. Tato ústřední extrémní rovina je velice silným východiskem pro existenciálně-pocitovou interpretaci celého díla, ve kterém se jednotlivé motivy konfrontují (již od úvodního navolení motivu – vztahu člověka a jiného živočišného druhu) snad v každém záběru filmu. Kontrasty rozličných fyzických a duchovních rozměrů existence se zde perou od začátku do konce. Film lze pojmout jako náhled na zkulturnění jedince, odpoutání se od počátečního naturálního přebývání ve špíně a následná touha po návratu k prapodstatě. Nebo jako kontrast nábožensky dané vrženosti bytí do fyzického prostoru a primární spjatosti jedince s tímto prostorem, což ústí v absolutní odmítnutí víry a náboženství. Nebo jako prostou rozpolcenost člověka a jeho existenčního vztahu ke světu. Snahu pochopit svoje místo ve světě, význam vlastních konaných činů. Nebo jako prostou parodii na romantické kýčovité slaďáky – ale teda hodně silnou :-)))) .Celý film je vlastně velkou konfrontací geobiologické matrix zemské existence (proto ty neustále záběry na žížaly, hlínu, výkaly, zvířata) a duchovního rozměru života. Film jakoby symbolizoval věčnou touhu po odpoutání se od fyzična, směřování k duchovnímu rozměru, kulturnímu uspořádání, návykům a zvyklostem. To vše je ale neustále bezvýchodně sráženo konfrontací s každodenní špínou, opakovanými elementárně-biologickými úkony (ranní latrína), což vede k nezvládnutí základních mantinelů existence, odporným činům a ulpění ve stále se zrychlujícím víru šílenství, na jehož konci čeká jen vysvobození v podobě kýžené smrti. Dost dekadentní, že ano přátelé. A přesně takový tenhle film je. Ve špinavě černobílém vizuálu, odehrávající se kdesi v polorozbořené stodole se zvonicí na konci světa, ve všudypřítomné špíně, bahnu, sračkách a výkalech hospodářských zvířat. S fascinujícím hudebním doprovodem, kde převládá církevní hudba s žalmovými kostelními zpěvy a zneklidňující zvuky, umocňující vlastní zvukově-pocitovou dějovou stopu filmu. Napsat by se zde dalo ještě mnoho, způsobů interpretace celého filmu a jeho částí je mnoho a mnoho a mohly by se o tom vést sáhodlouhé debaty. Umělecký zážitek par excelence. Divák ovšem musí překonat prvotní odpor a hnus. Tudíž jako obvykle doporučení pro silné nátury, psychicky labilní jedinci by se tomuhle měli raději obloukem vyhnout, aby neskončili tak jako naše hlavní postava. On koneckonců ten závěr místy až vzbuzuje pocit, že se nám tvůrci snaží v recesi říct - kašlete na to, všechno je vzhůru nohama (doslova!) režisér je blázen, radši si z toho nic nedělejte. A nebo taky že blázen je divák a všichni lidé a nic na světě nemá smysl. Mimochodem, vysoce dekadentní tečkou je ono postupné zjištění, cože je onou svatební vázou. Uff. Kdyby existovala inkvizice, tak by se tvůrci tohohle filmu smažili na hořící hranici jako první. 10/10 () (méně) (více)