Tobruk

Filmy stárnou a některé žánry stárnou rychleji. Tak je tomu i v případě válečného filmu, když starší trháky a snímky, které ve své době znamenaly pojem, dnes působí nechtěně směšně svou naivitou, patosem a použitou technikou, která vůbec neodpovídá dobovým reáliím. Tobruk tyhle hvězdné filmy nechává daleko za sebou, protože Marhoul je dlouholetým fandou válečné historie a vůbec celého světa military a dal si mimořádně záležet, aby jeho film vypadal z tohoto pohledu hodnověrně. Bohužel film má dvě roviny. Z té první je cítit mimořádná pečlivost a snaha jednak udělat mimořádný film, jednak vzdát hold československým vojákům v severní Africe, jenže tahle rovina se střetává s tou druhou, kterou představují omezené režijní zkušenosti a schopnosti spolu s omezeným rozpočtem. Výpravné válečné velkofilmy jsou doménou hollywoodské kinematografie a pokud chce takový vyrobit evropský producent, musí sáhnout k vícečetné koprodukci. Tohle můžete maskovat, jak chcete, ale stejně se nízký rozpočet zákonitě projeví. Tedy pokud nechcete natočit komorní film o lokální válečné epizodě se skupinkou vojáků. Hlavní zádrhel filmu ale spočívá ve scénáři, který neobsahuje silný příběh, protože je epizodicky rozkouskovaný a navíc ani plnokrevné postavy s propracovanými charaktery. Ty jsou jenom naznačené, v lepším případě načrtnuté, takže se s nimi divák plně neztotožní nebo je naopak nedokáže naplno nenávidět. Marhoul zkrátka neumí pracovat s diváckými emocemi. Srovnejte si jeho Tobruk se Smrt si říká Engelchen (jaký je to rozdíl mezi popravou zajatce v tomhle filmu a v Tobruku) nebo s Nebeskými jezdci. Přitom je Tobruk zjevně ambiciózní film, který měl zabodovat na nějakém tom festivalu, a konec konců i sklidil pár Českých lvů. Právě na takových filmech je vidět provinčnost současné české kinematografie. To dno vypadá všude stejně, ale kvalitu té které národní kinematografie poznáte podle snímků, které se chtějí řadit do špičky. Se vší úctou k Tobruku, tohle je jenom průměr, byť lepší průměr. Celkový dojem: 60 %. (22.04.2012)

Není to akční, není to psychologické, není to o charakterech ani o absurdnosti války, snaží se to být pocitové, ale je to jenom roztříštěná utahaná skládačka (dramaturgy zabít), která mě míjí dalekým obloukem. Film bez výsledného dojmu po skončení. Jen jsem si řekl - "A 80 mega v hajzlu." P.S. Tsunamiho hláška při druhé scéně v bordelu "To tam mají jenom jednu kurvu?" (15.09.2008)

„Toto je posvátná půda, neboť zde leží ti, kdo zemřeli pro vlast. Za západu slunce a zrána budeme na ně vzpomínat…“ Vysněný válečný projekt českého Bruce Willise, za kterým stojí hromada dřiny a bezmezná úcta k lidem zapojených v československém odboji. V první půlce po tuzemsku skromnější Jarhead, kde se přes všudypřítomný písek jen čeká na boj, kleje, hází rameny, utváří přátelství a buduje nenávist, načež následuje přesun do Tobruku přilehlé pouště, kde aniž by jste spatřili tvář nepřítele, se všechny tyto předchozí aktivity neodkladně promítnou do jednání všech, co se chtějí vyhnout kulce, kterou neuslyší. Marhoul bez patosu, přehnaného hrdinství a svých kdovíjakých scénáristických schopností se nesnaží vyprávět - nechal to na divákovi, ať se s tím popere za něj a udělal navýsost dobře. Mezi defloračními komediemi pro adolescenty a hořkosladkými sentimentálními dramaty tak zase jednou zadula v české kinematografii osvěžující písečná bouře.. Mimochodem, proslulý král vychytralých plánů, vojín Baldrick, si onehdy vyřezal v zákopech první světové vlastní jméno na kulku náboje, protože slýchával, že po bojišti vždycky jedna taková s vaším vyrytým jménem létá a odtušil, že pokud ji bude mít u sebe, nemůže se mu nic stát. Škoda, že to ve válce nenapadlo všechny.. (07.02.2011)

Půjdu proti, odhaduji, nejrozšířenějšímu pohledu zdejších uživatelů. Rozhodně nemám pocit, že by vadou Tobruku byla jeho neschopnost vylíčit své postavy. Jde spíše o neochotu a dle mého názoru nedůslednou. Sám bych si dovedl představit, že film unese odhození většiny, možná všech scén, které obsahují nějaký dialog o něčem jiném, než je tady a teď. Právě ony mi přišly nejslabší. Ani život vycházkový, s výjimkou dialogu u nočního moře, mi nic nedával. Přiznejme si to, ze stovek a stovek válečných filmů už dávno víme, že vojáci jsou obyčejní lidé, kteří mají nějaký pěkný, jakžtakž realistický mírový sen a někdo na ně doma čeká. Pojmout povahu obyčejného člověka neobyčejně a nově vyžaduje kus mistrovství, které scénaristovi IMHO chybělo. Je jen dobře, že se tomuto příliš nevěnuje a škoda, že vůbec. Konečně vojáci sami ve filmu přiznávají, že ke svému zázemí nemají žádný přístup a jejich činy zřejmě nijak nesouvisí s jejich původem. Jejich povahy formuje, či zhmotňuje až válka sama. Minulost vojáků nemá pro film v podstatě význam, pokud to není právě film o jejich minulost (zajímavou výjimkou je boj českých antisemitů proti antisemitskému nacizmu). Z desítek filmů zase tušíme, že vojáci občas strašně chlastají a chodí za kurvama... Čím je tedy Tobruk aspoň trochu výjimečný? Odidealizovaním válečného hrdinství. Pravda, zase taková vzácnost to nebývá, ale jen u filmů o válkách prohraných: americký Vietnam, ruský Afgánistán, německá a japonská druhá světová... U vítězného tažení proti režimu, jenž prokazatelně páchal genocidu, jde o vzácnost, byť ne o absolutní jedinečnost. Umírání je ošklivé, nedůstojné. Hrdinské činy nepřinášejí ani slávu, ani kýženou záchranu životů. Boje jsou odosobněné přestřelky na dálku nebo ještě neosobnější dělostřelecké ostřelování - náhle přijdou a náhle odejdou. Boj je jako poušť - fádní, únavný s občasnou bouří... Silné ***. (20.06.2010)

Připadal jsem si jako čtenář cizího deníku, v němž po pěti stránkách vždy alespoň dvacet dalších chybí. Útržkovitý, nezacílený a přitom neskutečně zdlouhavý a nudný. Takový je Tobruk. Film bez děje, bez postav a vlastně i bez pořádných nápadů. Ne, vážně mi k nadprůměru nestačí pár totožných výbuchů, třicet vystřelených kulek a pár vtipných hlášek. Uznávám formu, ale to pod ní je prostě humus na entou. 5/10 (04.09.2008)