Cesta na Guantánamo

Jediné čo G.Walker Texas ranger B. vie je to, „že sú tam zlí ľudia“. Jediné čo vie jeho deputy je , že „na Guantáname sa s väzňami zaobchádza ľudsky, slušne a v súlade so Ženevskými konvenciami ....väčšinou“. Hraný dokument opäť ukazuje, že sa pomaly etabluje ako filmový žáner rovnocenný s fikciou a Michael Winterbottom opäť raz ukazuje prečo je jedným z najlepších európskych režisérov. Každý z jeho filmov, ktoré som mal tú česť vidieť je režisérsky odlišný nielen od zvyšku filmovej produkcie, ale i od jeho ostatných filmov. Road to Guantanamo je založené na výpovediach „Tipton Three“, troch Angličanov pakistanského pôvodu, ktorí sa vďaka svojej nerozvážnosti omylom ocitnú v rekreačnom zariadení US government pre podozrivých z terorizmu. Ako pseudodokument je určite sugestívny a z veľkej väčšiny len čisto popisuje a necháva diváka utvoriť si vlastný názor na dianie na plátne. Nevyhne sa však podľa môjho názoru prehnane zjednodušenému pohľadu na americké jednotky. Nechce sa mi totiž veriť, že nielen mariňáci , ale aj elitní vyšetrovatelia na Guantáname majú v hlave slamu. Každopádne, RtG je jeden z filmov, ktorý dúfam pomôže ľuďom pochopiť, že keď štátna moc potrebuje zakryť svoju vlastnú neschopnosť, potrebuje nepriateľa, i keď len vyfabrikovaného. A je jedno či ho nazve triedny nepriateľ, menejcenná rasa alebo teroristi. 9/10 (10.12.2006)

Michael Winterbottom opět příjemně překvapil, s jakou lehkostí (dá-li se u takovéhoto tématu mluvit o lehkosti) dokáže spojovat realitu s filmovou fikcí. Měl jsem tu zajímavou zkušenost na letošní filmovce v Hradišti vidět nejprve Greengrassův Let č. 93 a o dva dny později Cestu na Guantanámo. V obou případech jde o dokumentární rekonstrukci. Zatímco u Greengrasse se setkáváme s plně filmovým materiálem, byť vystavěném na reálných podkladech, v Cestě na Guantanámo se střídají inscenované záběry z cesty tří mladíků, která tak nečekaně skončila v proslulé věznici, s talking-heads skutečných protagonistů příběhu nějakou dobu po událostech, tedy v reálné době natáčení. Jedná se tedy spíše o jakousi formu paradokumentu. Zatímco Let č. 93 u mě emočně boduje díky přiznané filmovosti, Winterbottom je zajímavý svým zpřítomněním filmové formy a rozmlžováním hranic hraného a dokumentárního filmu. Paradoxně však oslabuje svou dokumentární podstatu nešťastně zvolenými scénami inscenovaných vzpomínek z doby před cestou, "kdy bylo vše dobré" a parta z britského Tiptonu ještě nic netušila o tom, co se s nimi bude za pár měsíců dít. Domnívám se nicméně, že je Cesta na Guantanámo dobrým prostředníkem k diskusi o efektivitě obrany proti terorismu. Nelze ji číst jako prvoplánovitou agitku proti Bushově vládě. Po nenadálých událostech 11. září máme všichni logický strach z toho, co může ještě přijít. Dokonce takový strach, že posvěcujeme jakýkoli projekt, který nás má chránit. Guantanámo je nejkřiklavějším případem, kdy se administrativa zemí, v nichž se rodily humanistické ideály (arabskou populaci mimochodem myšlenky humanismu téměř nezasáhly, což není míněno pejorativně - odráží to pouze historickou a geografickou situaci islámských zemí - ale je to zároveň zajímavý fakt k zamyšlení), těmto idejím zpronevěřuje. Zásadní otázkou, kterou Winterbottomovo drama předestírá, je, zda se přitom chováme racionálně a jak moc efektivní naše strategie jsou. Když jsem sledoval výslechy oněch mladíků ("Máme vás na fotografii, kde jste v létě zachycen v Afghanistánu na projevu Usámy bin Ládena." - "Ale já jsem tou dobou vykonával veřejně prospěšné práce v Tiptonu, můžete si to ověřit." - "Ale my víme, že jste tam byl."), nemohl jsem se ubránit pocitu, že namísto své ochrany jen plácáme do vody a doufáme, že nám ryba uvízne v rukou. (07.08.2011)

Příběh čtyř muslimských kluků z Tiptonu nedaleko Birminghamu je vyloženě příšerný. Navíc autor zvolil polodokumentární styl, ve kterém střídá výpovědi skutečných aktérů s hranými rekonstrukcemi jejich „výletu“. Je to silný příběh, jaký by se snad ani neměl stávat. Chování (nejen) amerických věznitelů si totiž nijak nezadá s praktikami připomínajícími výslechy StB v 50. letech. A je jasné, že takovéhle chování by se nemělo tolerovat, ani kdyby to, z čeho hrdiny podezřívali, byla pravda. (16.07.2006)

LFŠ 2011 ... Skvělý dokument plný strašného hnusu. Těžko dodávat něco víc...pro mě jeden z vrcholů této LFŠ, který ve mně vyvolal chuť zabít buď sebe, nebo všechny ty zmrdy co v příběhu vystupují či tahají nitkami v pozadí. Beznaděj, vědomí o vlastní nedůležitosti, ponižování, mučení...je opravdu neskutečné co se může stát ve 21. století a ještě v zemi která si hraje na nositelku svobod. Jdu blejt velebnosti... (02.08.2011)

Hraný dokument, pevně věřím, že víc „hraný“, protože to co ukazuje je otřesné. Vzpomínková výpověď britských muslimů, jejichž cesta na svatbu v Pákistánu skončila na kubánské základně Camp Delta Guantanamo. Jejich výlet začal koncem září 2001 v době, kdy americká a britská vojska začínala bombardovat Afganistan. V městečku Kunduz, se jim při náletu ztratil kamarád. Krátce nato byla trojice zajata vojáky Talibanu (asi), byli nacpáni do uzavřeného kontejneru, ve kterém bylo světlo a vzduch jen díky prostřílenému plechu. Střelba ze samopalů měla zklidnit křičící a vyděšené lidi. Kdo přežil mezi mrtvolami cestu v plechové „rakvi“, skončil ve vězení. Naše trojice měla „štěstí“ jako britští občané se z vězení dostali „pod ochranu“ amerických vojáků ...... a byli s pytlem na hlavě přemístěni na Guantanamo, kde si teprve mohli užívat tu pravou pohostinnost. Vše samozřejmě, jak oficiálně potvrdili nejvyšší představitelé americké vlády, v souladu s Ženevskými konvencemi. A dál už se raději nebudu vyjadřovat, přesvědčte se sami. (15.06.2006)