Andy Goldsworthy

Ten pán mi už od začátku dost lezl na nervy. Ano, obdivuji jeho nadšení pro práci, to, že jí obětuje celý svůj život, že chce svou tvorbou něco vyjádřit... Jenže všechna ta díla si byla neskutečně podobná, většina lidí je stejně nikdy neuvidí a pokud ano, tak jim nic moc neřeknou. Nějak přestávám nacházet smysl ve stále stejných vlnkách, spirálách, hromadách materiálu a z nadšení ze stavění chýší jsem vyrostla někdy na základce. Samotnému dokumentu na druhou stranu nelze vůbec nic vyčíst, velkolepé záběry celků přírody střídaly zajímavé detaily Goldsworthyho výtvorů, celý snímek neopouštěl svou hlavní linii a myšlenku a snažil se "umělce" představit opravdu ze všech pohledů. Bohužel nudný objekt nezachrání ani sebelepší režisér.... (27.10.2011)

Mám moc ráda tenhle umělecký žánr a Andy Goldsworthy je myslím stěžejní osobnost, která udává tomuto žánru tón. Je pravda, že existují i jiné typy Land artu, jako například balení budov od umělce Christa, sochy na mořském dně Jasona Taylora nebo světelné cesty a pyrografické výjevy naší architektky Magdaleny Jetelové. Je to opravdu pestrý žánr a co je na něm pozoruhodné, že tolik nepodléhá komerci. Takové umělecké dílo se nedá ani koupit ani prodat. Je vystaveno přírodním silám a počítá se s jeho destrukcí a zkázou. Celý filozofický podtext a pohnutky k jeho vzniku jsou postaveny na jiných základech. Neříkám, že Andy Goldsworthy nemá zakázky, naopak, je velmi žádaný a postavil i díla trvalá, ale zde byly spíše prezentovány práce pomíjivé. Pro mne jsou tyto práce vyjádřením skutečného citu k přírodním materiálům i přírodním živlům v celé své kráse vzniku i zániku. (28.10.2012)

Hodnota dokumentů Thomase Riedelsheimera plyne už z toho, že si do nich vybírá pozoruhodné osobnosti. Andy Goldsworthy mě zaujal svou pokorou k přírodě (naopak ve vztahu k lidem byla patrná lehká rezignace:). Smekám před jeho trpělivostí při vyvažování kamenů, mě by kleplo už po prvním nezdaru. Hodně prostoru je dáno samotné prezentaci jeho díla jen v doprovodu hudby (Fred Frith) a když už zazněl komentář, vůbec nepůsobil rušivě. Fascinující dokument. (23.10.2011)

Nezapomenutelný duchovně estetický zážitek. Viděl jsem tenhle dokument kdysi dávno na ČT2, jen jednou, ale tak silně na mě zapůsobil, že se mi myšlenky na něj čas od času stále vrací. Kdybych byl umělecky tvořivý a chtěl tvořit nějaké to "umění", chtěl bych dělat přesně takový druh umění, jako Andy Goldsworthy. Umění jakožto součást přírody, krajiny, umění úmyslně jen dočasné a pomíjivé, což mu (možná paradoxně) dodává obrovskou existenciální sílu a hloubku. Křehká stavba z ledových rampouchů, která začne zákonitě zanikat s vycházejícím Sluncem, dlouhý pás ze spojených stromových listů, který jako zelený had pomalu pluje po hladině meandrujícího potoka, dřevěný propletenec na mořském břehu při odlivu, jehož život neodvratně skončí s dalším přílivem... Vrcholná krása. (18.06.2014)

Věřím, že pan Goldsworthy při fungování svého bezvýznamného díla prožívá vlastní katarzi a já ho obdivuji, že se rozhodl dosahovat jí právě takto. Je patrné, že při snaze vysvětlit svoje pocity slovy, místy zklouzává k dojmu lehké zahleděnosti sám do své fundamentalistické mysli, jíž se snaží dát jiný rozměr. Ale on to přece nemusí nikomu vysvětlovat... (11.05.2008)